Kniha, která Vás pohltí a možná změní Váš pohled na svět. Tak by se dala jednou větou popsat tato kniha. Alespoň mě za srdce chytla určitě a zařadila se tak k dalším mým ,,srdcovkám"
Zpočátku se vše jeví jako milý příběh o dětství, sourozeneckých vztazích s bratrem, přátelství, rodině. Hlavní hrdinkou je osmiletá dívka, tak trochu svéhlavá Čipera. Má staršího bratra a otce právníka. Děj se točí okolo tajemného souseda odnaproti a nespravedlnosti všude kolem.
Hlavní hrdinka poznává okolní svět, začíná chodit do školy a jak roky plynou její bratr, jeho chování, se mění. Nerozumí tomu, proč. Postupně poznává všechny obyvatele Maycombu a jeho historii. Toto jednoduché vyprávění jsem si užívala. Jako bych se vrátila zpátky do dětství.
Avšak věděla jsem, že i za tímto vším, se skrývá něco velkého. Jednalo se totiž o dobu, ve které jsou si sice všichni papírově rovni, ale předsudky tu vládnou dál. Běloši pořád viděli v černoších ,,negry" a podřadnou rasu. A tak se dostáváme k ději, kdy byl za znásilnění a zbití mladé dívky obviněn jeden z nich - Tom Robinson, kterému byl jako právník přiřazen právě její otec Atikus. A právě v tomto okamžiku už svět osmileté dívky přestává být naivní k okolnímu světu a nenávisti, předsudkům v něm.
Během čtení budete hodně přemýšlet. O lidech. Jejich povaze. Chování. O tehdejší době a souvislostech s dnešní dobou.
Přečetla jsem ji za necelé dva dny a přestože mi chvilku trvalo než jsem se ponořila do děje a sžila se s autorčiným způsobem psaní, najednou jsem jsem se smála, najednou jsem se rozčilovala nad nejen tehdejší dobou, po chvíli jsem chtěla brečet a...pak jsem byla u konce a chtěla jsem vědět jak to asi bylo dál.
Moc se mi líbila ta prolínavost dětství s dospíváním, naivita s prozřením. Miluji knihy s hlubším významem.
Tato kniha je taková ,,klasika". V Americe ji mají v povinné školní četbě. Mám dojem, že pokud by se do povinné četby zařadila i u nás, nebylo by to na škodu.
Knihu mohu, jak jinak, než doporučit. Může Vám změnit pohled na spoustu věcí. A pokud ne, nudit se určitě nebudete!
Doufám, že Vás má dnešní recenze neodradila, ale naopak motivovala k tomu, abyste si knihu Jako zabít ptáčka přečetli, protože tato kniha za to vážně stojí. Je to jedna z těch, které se Vám vryjí do paměti.
Děj se velmi dynamicky střídal ve smyslu dětská hra - katastrofa - hra - hrůza - radost ze života - nenávist a nespravedlnost. Celou knihu si říkáte, proč proboha jsou lidi na sebe tak krutí jenom kvůli odstínu kůže. Takto dávkované to ale vykreslovalo to, co klidně zažíváme my všichni i dnes. Na jednu stranu čteme o hrůzách, které se někomu dějí, načež počítač vypneme a jdeme za zábavou. Člověka to donutí zamyslet se nad sebou.
Navzdory smutku, který ve vás kniha nechá, je také plná milého vtipu a pěkných dětských momentů.
Zpočátku se vše jeví jako milý příběh o dětství, sourozeneckých vztazích s bratrem, přátelství, rodině. Hlavní hrdinkou je osmiletá dívka, tak trochu svéhlavá Čipera. Má staršího bratra a otce právníka. Děj se točí okolo tajemného souseda odnaproti a nespravedlnosti všude kolem.
Hlavní hrdinka poznává okolní svět, začíná chodit do školy a jak roky plynou její bratr, jeho chování, se mění. Nerozumí tomu, proč. Postupně poznává všechny obyvatele Maycombu a jeho historii. Toto jednoduché vyprávění jsem si užívala. Jako bych se vrátila zpátky do dětství.
Avšak věděla jsem, že i za tímto vším, se skrývá něco velkého. Jednalo se totiž o dobu, ve které jsou si sice všichni papírově rovni, ale předsudky tu vládnou dál. Běloši pořád viděli v černoších ,,negry" a podřadnou rasu. A tak se dostáváme k ději, kdy byl za znásilnění a zbití mladé dívky obviněn jeden z nich - Tom Robinson, kterému byl jako právník přiřazen právě její otec Atikus. A právě v tomto okamžiku už svět osmileté dívky přestává být naivní k okolnímu světu a nenávisti, předsudkům v něm.
Během čtení budete hodně přemýšlet. O lidech. Jejich povaze. Chování. O tehdejší době a souvislostech s dnešní dobou.
Přečetla jsem ji za necelé dva dny a přestože mi chvilku trvalo než jsem se ponořila do děje a sžila se s autorčiným způsobem psaní, najednou jsem jsem se smála, najednou jsem se rozčilovala nad nejen tehdejší dobou, po chvíli jsem chtěla brečet a...pak jsem byla u konce a chtěla jsem vědět jak to asi bylo dál.
Moc se mi líbila ta prolínavost dětství s dospíváním, naivita s prozřením. Miluji knihy s hlubším významem.
Tato kniha je taková ,,klasika". V Americe ji mají v povinné školní četbě. Mám dojem, že pokud by se do povinné četby zařadila i u nás, nebylo by to na škodu.
Knihu mohu, jak jinak, než doporučit. Může Vám změnit pohled na spoustu věcí. A pokud ne, nudit se určitě nebudete!
Doufám, že Vás má dnešní recenze neodradila, ale naopak motivovala k tomu, abyste si knihu Jako zabít ptáčka přečetli, protože tato kniha za to vážně stojí. Je to jedna z těch, které se Vám vryjí do paměti.
Brečela jsem. Takhle krásnou knihu jsem dlouho nečetla. Moje nadšení navíc bylo umocněno tím, že jsem čekala něco úplně jiného. Jak příběh postupně gradoval, postavy se vybarvovaly a všechny byly lidské a mě to opravdu přišlo moc a moc líto. Jako zabít ptáčka je neobyčejná kniha o neobyčejných věcech, neobyčejných lidech, které potkáváme každý den a o neobyčejném světě. Bohužel, je v závěru docela obyčejný. Kdybych mohla dát šest hvězdiček, dala bych je.
Ale musím uznat, že se mi opravdu příběh líbil, myslím, že už ho nemůžu označit za nejlepší dílo, protože autoři neustále posouvají hranice a tak jsem čela už lepší na podobné téma.
Na knize je až děsivé, že nám ukazuje jak těžké může být mít jinou barvu pleti. Určitě stojí za přečtení.
Dojemný příběh o tom, jak těžké bylo v minulém století být černochem. Jde o velice zajímavé zajímavé dílo pojednávající o rasismu a předsudcích s ním spojeným.
Jde o jednu z knih, ke které se velmi ráda vrací. Byla jsem až překvapena jak moc příjemně se mi kniha četla a jak moc se mi líbila. Doporučuji.