Rybářská vesnice někde na konci světa,
u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje
břehy. Muži mají vodku, ženy starosti
a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami?
Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma
rukama. Nami nemá nic, jen život před
sebou: první lásku, o kterou ho připraví
ruští vojáci, a...
číst celé
Rybářská vesnice někde na konci světa,
u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje
břehy. Muži mají vodku, ženy starosti
a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami?
Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma
rukama. Nami nemá nic, jen život před
sebou: první lásku, o kterou ho připraví
ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději
na to nemyslet.
Ale když život začne na úplném
konci světa, možná že skončí na jeho
začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako
lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce,
který na cestu vyráží jen s uzlíčkem
nervů a kabátem po dědkovi. Musí
do světa, aby hledal, a vrátit se domů,
aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit
a nakonec se potopit na jeho dno pro
největší tajemství.
Bianca Bellová napsala brilantní
novelu, která se podobá i nepodobá jejím
předchozím knihám. Zůstává syrovost
vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát
se ocitáme v úplně jiném světě,
hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve
zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero
svými ledovými vodami svírá útroby.
schovat popis
Recenze
Ačkoliv autorčino jméno může znít exoticky a ona sama má kořeny v různých částech Evropy, Bianca Bellová (1970) se narodila v Praze, kde dosud žije s manželem a třemi dětmi. Profesně se zabývá překládáním a tlumočením a ve svém volném čase píše novely nevelkého rozsahu či povídky. Bellové vyšlo několik knih a brněnské nakladatelství Host vydalo kromě aktuálního „Jezera“ ještě knihy „Mrtvý muž“ a „Celý den se nic nestane“. Autorčiny prózy jsou stylově okouzlující a obsahově nekompromisní. Bellová umí tnout do živého a upozornit na problémy současné populace.
„Jezero“ je nejen příběhem chlapce Namiho, který se snaží jít „za lepším“, ale především žalující výpovědí o stavu dnešní přírody. Boros je malá rybářská víska na konci světa ležící u vysychajícího jezera. Místní jsou zlomení lidé, jejichž jedinou zábavou je ubližovat ostatním. Na náměstí vísky stojí socha Státníka a na chod vesnice dohlíží ruští vojáci. Nic konkrétního zde nehledejte, protože Bellová záměrně využila onu pohádkovou místní a časovou neurčitost. Celkovým pojetím a využitím archetypu pouti je „Jezero“ blízké „Alchymistovi“. Stejně jako Paulo Coelho využívá i Bellová jednoduchý jazyk tolik typický pro příběhy s morálním ponaučením.
Na rozdíl od „Alchymisty“ je „Jezero“ temné od začátku do konce, a kde je Coelho optimistický, je ona trpká a rozčarovaná. Styl Bellové je vpravdě minimalistický, její popisy jsou co nejvíce obecné a krátké úsečné věty se skládají převážně z podstatných jmen a sloves. Autorka má bohatou slovní zásobu, je výborná vypravěčka, ale tyto své schopnosti upozadila, aby vynikl příběh. Díky tomu má „Jezero“ ledacos společného s alegoriemi, bajkami či lidovými báchorkami. Kulisy „Jezera“ evokují exotické místo a dávné časy, ale během čtení si uvědomíte, že tenhle příběh je vlastně o nás. Dějová linie není příliš náročná, protože „Jezero“ není o zápletkách. Je to poselství a varování před bezcitností.
Aby byl příběh ještě sugestivnější, Bellová používá přítomný čas. Všechno se tu točí kolem chlapce, ze kterého se postupně stává muž, a není tu příliš scén, ve kterých by nefiguroval Nami. My se s ním poprvé setkáváme ve chvíli, kdy je malý chlapec. Chlapečka vychovává babička s dědou a všeobecné mínění je, že Nami je sirotek. Jezero působí jako prokleté a to, co se kolem něj děje, je poměrně hrůzostrašné. Kvůli jezeru jsou lidé nešťastní a své komplexy si vybíjejí na slabších. A kdo může být slabší než zavšivené dítě bez kamarádů? Jestliže se v životě hlavního hrdiny objeví něco pozitivního, zasáhne osud a Nami je na tom ještě hůře než dřív.
Děj je surový a tomu odpovídají i repliky postav. Tohle nejsou rozhovory něžných a kultivovaných květinek z penzionátu, ale promluvy zahořklých jedinců, se kterými se nikdo nemazlil. Navzdory vší vulgaritě a neotesanosti vám „Jezero“ přinese skvělý čtenářský zážitek. Jestli někdo umí propojit odporné věci s poezií, tak je to právě Bianca Bellová. „Jezero“ je temné, pozoruhodné a úchvatně originální. Vybočuje z běžné produkce, a pokud si říkáte knihomol, rozhodně by nemělo uniknout vaší pozornosti.
Uvedená informace, že kniha vybočuje z běžné produkce je pravdivá. Doporučuji přečíst, uvedení do drsné reality života je obzvlášť v této době, velmi užitečné.
Celou knihu vnímám zejména jako ukázku ničivosti sovětské sféry vlivu (byť explicitně nevyslovené, přesto za sochami Státníka, torzem meziplanetárního vysílače, přítomností ruských vojáků a inspirací autorky osudem Aralského jezera jasně tušené) - nejen na lidskou psychiku (tento vliv je explicitně popisován nejméně, což je netypické a osobně to vítám), ale spíše na ekonomickou situaci a prostředí, které teprve oklikou ovlivňují lidský život. Tento vliv však nekončí výbuchem těžebných věží a poraženými sochami, jeho konec je umístěn kdesi v daleké budoucnosti, v knize spíše neexistující.