Vy z vás, kdo mne již delší dobu sledují, tak víte, že téma druhé světové války je mou osobou vyhledáváno a z velké většiny si nenechám ujít žádnou novinku, která se těchto událostí dotýká.
Proto mi bylo jasné, že Děti holocaustu přijdou na řadu k přečtení co nejdříve. Bylo to svým způsobem „strhující“ čtení, díky krátkosti příběhů, díky zpracování a grafické úpravě byla kniha sice „jednohubkou“, ale za to velmi silnou.
Děti holocaustu není kniha se souvislým dějem. Obsahuje osm příběhů od devíti lidí. Od lidí, kteří přežili peklo holocaustu. Od lidí, kteří tehdy byli děti! O to je tohle čtení silnější, šílenější, nepochopitelnější. Když si představím, co musely tehdy překonat, jak musely bojovat o holý život a to z toho neměly rozum… Jak musely předčasně dospět… Mám husí kůži a doufám, že ji bude mít každý, kdo si tohle přečte. Jak píše každý druhý čtenář, na tyto události se nesmí zapomenout.
Všichni, kteří v této knize vypráví svůj příběh, jsou Židé. A všichni přežili. To, že se jim podařilo zvládnout všechny naprosto šílené a kruté, tragické situace není žádným tajemstvím a nebojte se, neprozrazuji žádnou pointu. Kdyby nepřežili, nemohli by vyprávět…
Nechci popisovat všech osm příběhů, o kterých budete v knize číst, ale prozradím vám, že díky odolnosti, touze, vůli žít, se ocitnete na těch nejhorších místech, budete chvíli mezi partyzány, „projdete“ si pochod smrti…
Líbilo se mi, že autoři sestavili příběhy, kdy byl každý úplně jiný než ten předchozí. Z jiného místa, z jiného časového úseku, a vlastně i z jiného pohledu.
A co jsem na knize Děti holocaustu asi nejvíce obdivovala, a nejvíce mne zajímalo, tak byly životní osudy všech hrdinů, které nastaly po skončení druhé světové války.
Autoři za každý příběh v pár větách shrnuli život, který daný přeživší vedl po tom, co zvládl svou strastiplnou pouť. To, že jsem si přečetla, kolik měli potom dětí, kolik vnoučat, kde pracovali, co dělali, kde bydleli, mě naplňovalo takovým zvláštním pocitem klidu, že i přes všechno, co se jim dělo, nezanevřeli na svět a dokázali žít jako „normální“ lidé.
Kniha jako taková není nijak obsáhlá, každý příběh má cca 40 stránek a navíc formát knížky je menší, takže se bude číst všem dobře. Věřím, že jsou mezi námi i čtenáři, kteří si tohle čtení budou kouskovat, přeci jen, to vyprávění je nápor na psychiku samo o sobě, když si k tomu pomyslíte, že všichni hrdinové jsou děti, né starší dvanácti let, může vám být úzko. Mi teda bylo, když se podívám na svého tříletého syna a v knize čtu o čtyřletém… Není to vůbec příjemné…
A proto, čtěte. Doporučujte. Vyprávějte. A hlavně, rozsévejte mezi sebe lásku a ne nenávist. Vím, že tohle teď zní jako věta nějakého sluníčkáře, ale když se nad tím zamyslíte, jaké věci se už teď na našem světě dějí, tak kolikrát mne napadne, že to není daleko od minulosti, která bylo šílená a rozhodně se nesmí opakovat…
Proto mi bylo jasné, že Děti holocaustu přijdou na řadu k přečtení co nejdříve. Bylo to svým způsobem „strhující“ čtení, díky krátkosti příběhů, díky zpracování a grafické úpravě byla kniha sice „jednohubkou“, ale za to velmi silnou.
Děti holocaustu není kniha se souvislým dějem. Obsahuje osm příběhů od devíti lidí. Od lidí, kteří přežili peklo holocaustu. Od lidí, kteří tehdy byli děti! O to je tohle čtení silnější, šílenější, nepochopitelnější. Když si představím, co musely tehdy překonat, jak musely bojovat o holý život a to z toho neměly rozum… Jak musely předčasně dospět… Mám husí kůži a doufám, že ji bude mít každý, kdo si tohle přečte. Jak píše každý druhý čtenář, na tyto události se nesmí zapomenout.
Všichni, kteří v této knize vypráví svůj příběh, jsou Židé. A všichni přežili. To, že se jim podařilo zvládnout všechny naprosto šílené a kruté, tragické situace není žádným tajemstvím a nebojte se, neprozrazuji žádnou pointu. Kdyby nepřežili, nemohli by vyprávět…
Nechci popisovat všech osm příběhů, o kterých budete v knize číst, ale prozradím vám, že díky odolnosti, touze, vůli žít, se ocitnete na těch nejhorších místech, budete chvíli mezi partyzány, „projdete“ si pochod smrti…
Líbilo se mi, že autoři sestavili příběhy, kdy byl každý úplně jiný než ten předchozí. Z jiného místa, z jiného časového úseku, a vlastně i z jiného pohledu.
A co jsem na knize Děti holocaustu asi nejvíce obdivovala, a nejvíce mne zajímalo, tak byly životní osudy všech hrdinů, které nastaly po skončení druhé světové války.
Autoři za každý příběh v pár větách shrnuli život, který daný přeživší vedl po tom, co zvládl svou strastiplnou pouť. To, že jsem si přečetla, kolik měli potom dětí, kolik vnoučat, kde pracovali, co dělali, kde bydleli, mě naplňovalo takovým zvláštním pocitem klidu, že i přes všechno, co se jim dělo, nezanevřeli na svět a dokázali žít jako „normální“ lidé.
Kniha jako taková není nijak obsáhlá, každý příběh má cca 40 stránek a navíc formát knížky je menší, takže se bude číst všem dobře. Věřím, že jsou mezi námi i čtenáři, kteří si tohle čtení budou kouskovat, přeci jen, to vyprávění je nápor na psychiku samo o sobě, když si k tomu pomyslíte, že všichni hrdinové jsou děti, né starší dvanácti let, může vám být úzko. Mi teda bylo, když se podívám na svého tříletého syna a v knize čtu o čtyřletém… Není to vůbec příjemné…
A proto, čtěte. Doporučujte. Vyprávějte. A hlavně, rozsévejte mezi sebe lásku a ne nenávist. Vím, že tohle teď zní jako věta nějakého sluníčkáře, ale když se nad tím zamyslíte, jaké věci se už teď na našem světě dějí, tak kolikrát mne napadne, že to není daleko od minulosti, která bylo šílená a rozhodně se nesmí opakovat…
Je jedno jakou knihu si s tématikou druhé světové války, židovství či holocaustu vyberete, vždy to bude temné a mrazivé svědectví hrůz, které se v té době odehrávaly a smrt byla na denním pořádku. Přesto tato konkrétní kniha je odlišná. Jsou zde skutečné příběhy přeživších dětí, jež poskytly své svědectví autorům a ti dokázali popsat jejich příběhy očima malého, mnohdy naivního, dítěte. Díky tomu před námi není další z knih popisující detailní a krvelačné příběhy toho, co se tehdy dělo.
Autoři rozprostřely devět příběhů do osmi kapitol psaných er-formou díky čemuž si mohli dovolit do příběhů dosadit i doplňující informace, jak to tehdy ve skutečnosti fungovalo. Tím, že je každý příběh z jiného kouta Evropy a z pohledu různých dětí, nabízejí nám autoři několik rozdílných situací.
Hned na úvod nás například čeká příběh malé Luncie Gamzer, která jen díky odvaze svých rodičů neskončila v koncentračním táboře, ale to neznamená, že nezažila měsíce a měsíce hrůzy. Rodičům se povedlo Luncii uschovat na bezpečném místě u cizích lidí, kteří byli neustále na pokraji odhalení. Herbert Karliner naopak měl záchranu téměř na dosah ruky na parníku St.Louis, jež mířil na Kubu. Zemi, která tehdy přijímala ,,uprchlíky". Nikdo tehdy nevěděl, že je to pouhý začátek boje o vlastní život.
Každý z těchto příběhů přináší děsivé svědectví plné bolesti a smutku. Přesto v něm najdeme také projevy přátelství, solidarity, lásky a laskavosti. Jak jste si sami mohli všimnout, jde o rozmanitost příběhů, jež se neodehrávají pouze v koncentračních táborech.
Na závěr každého z příběhu na nás, čtenáře, čeká jakási odměna v podobě krátkého shrnutí života malých dětí po konci světové války. Přestože se jedná o velmi silné příběhy podané z pohledu dětí, všechny naštěstí končí částečně pozitivně neboť víme, že hlavní dětští aktéři přežili.
Kniha by mohla pro mnohé být úvodem do problematiky holocaustu. Je to rozhodně další ze zajímavých knih popisující násilí a křivdy židovského národa.