Jude - zdá se mi, že za celou dobu byla stále stejná. Možná párkrát změnila názory na dané věci, ale jinak se chovala a vyjadřovala stejně. Neprošla žádnou změnou, která by její charakter nějak pozvedla na vyšší úroveň. Aby se změnila, to neříkám, ale dle mého měla být alespoň někdy trošku jiná, než její minulou kapitolu. Ačkoli se v knize přeskakovalo z roku na rok (k tomu se vrátíme), její postava mi připadala stejná.
Ovšem její myšlenky byly zajímavé, občas vtipné, někdy přinutily k zamyšlení.
Kdybych se měla rozhodnout, jestli se mi více líbily kapitoly o Jude nebo Noahovi, nejspíš bych zvolila Noaha. Něčím mě jeho kapitoly bavily více.
Noah - umělec zarytý v duši i na povrchu. Hledá sám sebe, chybí mu kamarád, prožívá jedno trauma za druhým. S dvojčetem (Jude) si poslední dobou moc nerozumí. Navíc vybrali na jeho vysněnou školu ji... Nejspíše mě na něm bavilo to, že byl tak nepředvídatelný. On se narozdíl od Jude docela měnil. Nebyl tak zalezlý, jako ona. Žil, dá se říct. Představovala jsem si portréty, které vymýšlel. Líbilo se mi jeho přemýšlení, jeho chování.
Humor: 1/2
Hm, chvílemi byla kniha zábavná, ale spíše si myslím, že o humoru zase tak moc nebyla.
Výtky: 0,5/2
- normálně bych to za výtku nepovažovala, ale velmi mě rozčilovaly ty skoky z třináctého roku na rok šestnáctý. Všechno se to míchalo dohromady. Nevyznávala jsem se v tom, kdy ta jejich matka vlastně zemřela. Psalo se o ní stále, ale chybělo mi nějaké připomenutí, kolik jim zrovna je. Motala jsem se v tom, jestli umřela v jejich třináctém nebo šestnáctém roku.
- nejspíše to bude jen můj názor, ale kniha se mi nečetla například tak dobře, jako Nebe je všude (od stejné autorky). Možná pro mě toto bylo složitější, nebo jsem jen nebyla připravená na takovou četbu, kterou normálně čtu.
- další věcí, co mi vadila, byla Jude. Nevím, ale přišla mi prostě až moc zakřiknutá. Možná před pár měsíci by pro mě byla nejoblíbenější postavou právě kvůli tomuto. Sama na sobě jsem zpozorovala, že jsem taková taky byla. Sice stále jsem, ale ve značně menším množství. Když je to takto přehnané, nezdá se mi to tak dobré.
Toto nepovažuji za výtku, jen takový malý dodatek: Nebe je všude je podle mě o něco lepší. Možná bych za pár dnů, týdnů, měsíců změnila názor a řekla, že to vlastně bylo úplně super a že je to jen mým pocitem, že se mi to zase tak moc nelíbilo, ale to teda nevím.
Možná mi vyčtete, že se ve všem mýlím, že jsou mé pocity tedy pěkně špatně směřované, ale prostě vidím věci jinak.
Ovšem si nemyslím, že byl příběh špatný. Mrtvé matky jsou teď sice úplně všude, ale i tak to v sobě mělo nějaké kouzlo, které mě nakonec zaujalo. Samotný konec byl rozkošný. Kniha se hodí spíše do chvil, kdy se sami necítíte úplně nejlépe. Ale pokud chcete zasmutnit...
Recenze
„Dám ti slunce“ sleduje příběh dvojčat, která byla kdysi nerozlučná a rozdělila se, nyní se snaží vyřešit problémy mezi nimi. Jakmile se začnou stávat dvojicí, kterou kdysi byli, odhalí tajemství a kousky jejich historie, což povede k žalu, se kterým si většina čtenářů dokáže poradit.
Čtiví, milý a pozoruhodný příběh .
Knihu vypraví dvojčata Noah a Jude kniha poukazuje jak jsou odlišní, ale taky stejní. Kniha u vás dokáže vyvolat mnoho pocitu .
Jandy Nelsonová má velkolepý talent a styl jejího psaní je pozoruhodný
Romantické linky v téhle knize autorka zvládla bravurně stejně jako celý příběh.
Už jsem ji četla po třetí a pořád mě baví a uchvacuje jako poprvé.
Pohlazení po duši. To je asi nejlepší popis této knihy. Víc vědět nepotřebujete a pokud jste to ještě nečetli, tak musíte.
Příběh vyprávěný z pohledu dvou hlavních hrdinů, dvojčat. Noah, který vypráví z doby, když jim bylo 13 a Jude, která popisuje jejich život, když jim je 16. Jak stejní a rozdílní mohou být, co všechno se jim v životě může stát, jaká tajemství jim mohou změnit chování a pohled na svět.
Po dlouhé a dlouhé době YA knížka, která měla všechno, co ke štěstí při čtení potřebuji. Logicky se chovající hlavní hrdiny, lehkou romantickou linku, lásku a spory mezi sourozenci... Vážně, pokud jste tohle nečetli, tak si to přečtěte. Já se do té knížky zamilovala.
Doporučuji tu knihu hrozně moc. Moc se mi líbí jaké téma autorka zpracovala a jak ho zpracovala. Nádherně napsané a velice dobře jsem se vžila do tohohle příběhu. Doporučuji, doporučuji a doporučuji.
Hned tady bych měla upozornit, že kniha „Dám ti slunce“ nepřipomíná nic, co jste dosud měli možnost číst. Autorka v něm úžasně skloubila věci, které jsou na první pohled neslučitelné. Dočtete se o zradě, o smrti, ale i přesto se budete nad textem přihlouple usmívat. Vypravěči jsou dva mladí lidé, kteří se nebojí hojně používat vulgarismy a neologismy. Jakkoliv paradoxně to bude znít, i přes jejich ze zásady nespisovný jazyk má příběh nesmírně poetický styl.
„Dám ti slunce“ vás vynese do výšin a vy si začnete vážit i úplných maličkostí, které máte. Příběh vypráví na střídačku Jude a její dvojče Noah. Poprvé se s nimi setkáváme v době, kdy jim je třináct let. Dívka i chlapec mají bohatou fantazii a umělecké sklony. Noah touží po studiu na výtvarné škole, protože si uvědomuje, že ji navštěvují týpci jako je on. V běžném životě platí za otloukánka, kterého jeho spolužáci buď ignorují, nebo šikanují. Jude je naopak hvězda. Školu zvládá levou zadní, s ničím si nedělá těžkou hlavu a kluci se můžou přetrhnout, jen aby se na ně usmála.
Úvodní kapitoly na první pohled zachycují banální epizody ze života našich sourozenců, ale čtěte je pozorně. Celý příběh je vystavěn jako klasická detektivka. Každý detail je důležitý a všechno souvisí se vším. Události se na sebe nabalují a vy sledujete pouze povrch. Jude a Noah učiní některá rozhodnutí, která ovlivní život nejen jim, ale i jejich blízkým. Možná si budete myslet, že máte jasno, ale vězte, že vše je tady dvojsmyslné. Příběh zachycuje tři roky a vy se až na posledních stránkách dozvíte, jak jste se celou dobu mýlili. Zahoďte proto předsudky a počítejte s tím, že nic není takové, jak se zdá.
Tragické a smutné události se střídají s humornými scénami. Bolest jde ruku v ruce s nadějí a vy si uvědomíte, že existuje jen velmi málo věcí, které by nešly změnit. Noah pozoruje svět očima umělce a všechno popisuje pomocí obrazů, které by rád namaloval. Jude se domnívá, že má všechno na háku a že ji nic nemůže rozházet, ale stačí, aby se stalo něco ošklivého, a její postoj se razantně změní. Dvojčata přijdou při tragické autonehodě o matku, ale do jejich života vstoupí hned několik nových lidí. Všichni jsou nějakým způsobem spojení a vy budete mít několikrát chuť vykřiknout, že tohle přece není možné.
V téhle knize je ale možné všechno včetně mystiky. Jsou tady věci mezi nebem a zemí a vy nebuďte šokovaní tím, že si Jude povídá se svojí mrtvou babičkou. Pokud jste citlivé duše, pak si raději připravte štos kapesníků, protože „Dám ti slunce“ je kniha, která dokáže dojmout i naprostého cynika.
Hlavní dvě postavy Noah a Jude - kolem nich se kniha točí. Jsou to dvojčata se skvělým vztahem. Za maminku mají umělkyni, takže i její děti taky a chtějí se dostat na uměleckou školu.
O knize toho nebudu moc prozrazovat, protože pak by jste se toho dozvěděli moc. Na svůj věk mi připadali až moc vyzrálí. Kniha je plná smíchu, smutku, lásky, věcí na zamyšlení. Doporučuju jí.
Kniha vám vykouzlí úsměv na tváři, ale i dá podnět popřemýšlet o své životní cestě a o tom, kým doopravdy chcete být.
Byli tam prvky, které já asi nikdy neocením. Umění prostě není moje, možná nějaký pěkný obraz, ale sochy ne. Příběh prostě nebyl pro mě, ale četlo se to rychle, svižně, ale tahle kniha mě nenalákala. Za mě průměrná kniha.
,,Musíš vidět zázraky, aby se nějaké zázraky staly."
Kniha o sourozencích mě zaujala už svou anotací.
Ovšem její myšlenky byly zajímavé, občas vtipné, někdy přinutily k zamyšlení.
Kdybych se měla rozhodnout, jestli se mi více líbily kapitoly o Jude nebo Noahovi, nejspíš bych zvolila Noaha. Něčím mě jeho kapitoly bavily více.
Noah - umělec zarytý v duši i na povrchu. Hledá sám sebe, chybí mu kamarád, prožívá jedno trauma za druhým. S dvojčetem (Jude) si poslední dobou moc nerozumí. Navíc vybrali na jeho vysněnou školu ji... Nejspíše mě na něm bavilo to, že byl tak nepředvídatelný. On se narozdíl od Jude docela měnil. Nebyl tak zalezlý, jako ona. Žil, dá se říct. Představovala jsem si portréty, které vymýšlel. Líbilo se mi jeho přemýšlení, jeho chování.
Humor: 1/2
Hm, chvílemi byla kniha zábavná, ale spíše si myslím, že o humoru zase tak moc nebyla.
Výtky: 0,5/2
- normálně bych to za výtku nepovažovala, ale velmi mě rozčilovaly ty skoky z třináctého roku na rok šestnáctý. Všechno se to míchalo dohromady. Nevyznávala jsem se v tom, kdy ta jejich matka vlastně zemřela. Psalo se o ní stále, ale chybělo mi nějaké připomenutí, kolik jim zrovna je. Motala jsem se v tom, jestli umřela v jejich třináctém nebo šestnáctém roku.
- nejspíše to bude jen můj názor, ale kniha se mi nečetla například tak dobře, jako Nebe je všude (od stejné autorky). Možná pro mě toto bylo složitější, nebo jsem jen nebyla připravená na takovou četbu, kterou normálně čtu.
- další věcí, co mi vadila, byla Jude. Nevím, ale přišla mi prostě až moc zakřiknutá. Možná před pár měsíci by pro mě byla nejoblíbenější postavou právě kvůli tomuto. Sama na sobě jsem zpozorovala, že jsem taková taky byla. Sice stále jsem, ale ve značně menším množství. Když je to takto přehnané, nezdá se mi to tak dobré.
Toto nepovažuji za výtku, jen takový malý dodatek: Nebe je všude je podle mě o něco lepší. Možná bych za pár dnů, týdnů, měsíců změnila názor a řekla, že to vlastně bylo úplně super a že je to jen mým pocitem, že se mi to zase tak moc nelíbilo, ale to teda nevím.
Možná mi vyčtete, že se ve všem mýlím, že jsou mé pocity tedy pěkně špatně směřované, ale prostě vidím věci jinak.
Ovšem si nemyslím, že byl příběh špatný. Mrtvé matky jsou teď sice úplně všude, ale i tak to v sobě mělo nějaké kouzlo, které mě nakonec zaujalo. Samotný konec byl rozkošný. Kniha se hodí spíše do chvil, kdy se sami necítíte úplně nejlépe. Ale pokud chcete zasmutnit...
Dám ti slunce je sice pořád young adult a má i milostnou zápletku (hned několik, ale nebojte :D), ovšem středobodem příběhu je rodina. Rozbitá a slepovaná a s chybějícími kousky. A s novými kousky. Přitom je ten příběh tak strašně moc obyčejný, tak realistický a surreálný zároveň. Nevěříte? Přečtěte si to :)