JANE AUSTENOVÉ (1775–1817) mohlo celé devatenácté století děkovat za galerii krásných moderních žen, které měly odvahu chovat se tak, jak jim velel zdravý rozum – ať už to byla Elizabeth z Pýchy a předsudku, Eleonor z Rozumu a citu nebo Anna z románu Anna Elliotová. Její první publikovaný román...
číst celé
JANE AUSTENOVÉ (1775–1817) mohlo celé devatenácté století děkovat za galerii krásných moderních žen, které měly odvahu chovat se tak, jak jim velel zdravý rozum – ať už to byla Elizabeth z Pýchy a předsudku, Eleonor z Rozumu a citu nebo Anna z románu Anna Elliotová. Její první publikovaný román Rozum a cit (1811) dodnes nachází vděčné čtenáře a především čtenářky, neboť hrdinkami jsou dívky a ženy, které se musí smířit s tvrdostí života a najít rovnováhu mezi rozumem a citem. I po téměř dvou staletích překvapuje Austenová neobvyklou zápletkou, jemným humorem, skvělými dialogy i vřelostí citu. Mnohými čtenáři i kritiky je proto považována za největší autorku anglické prózy.
schovat popis
Recenze
Každopádně je to krásný vhled do toho, jak to ještě ne až tak dávno fungovalo. Nedej bože, když se mladá dívka dlouze zadívala na muže - to už byla skoro ruka v rukávě. :)
Všechny postavy jsou zde vykresleny do posledních detailů a je velmi snadné se s nimi ztotožnit. A ten závěr, to je lahůdka, u něj mi tekly slzy jako hrachy.
Knihy od Austenové jsou pro mě prostě skvělé - silné a inteligentní hrdinky, charakterní hrdinové, trocha společenské kritiky a na konci láska jako trám. Ale když k tomu připočtu tu její ironii, jemný humor, hraní si s dialogy a hlavně taky to kouzlo tehdejší doby.
devatenáctého stoleti. Osobně se mi dnes už ten styl, trochu zastaralého dobového jazyka, líbí, ale dřív jsem s tím měla problém. Tím chci jen říct, že pokud vám Rozum a cit nesedl, nezoufejte, ono to totiž ještě může prijit!
Neberte mě špatně, je to dobrá kniha, užil jsem si ji, jen prostě ne tak dobrá, jako Pýcha. Prostředí předviktoriánské Anglie je velmi zajímavé, Elinor i Mariannu si zamilujete, paní Dashwoodová je po paní Benettové dokonale rozumná dáma. Jen mi přišlo, že se vše po celý příběh jen měnilo k horšímu, aby se na konci vše zázračně vyřešilo ve smyslu deus ex machina.
Ale už jenom kvůli tomu konci, který mi připadal tak trochu zvláštní, musím přiznat, že Rozum a cit se mi nelíbil tolik jako výše zmíněná kniha.
Ale i přesto jsem si Rozum a cit užila, jen ale o něco méně než Pýchu a předsudek, jedná se ale pořád o krásný milý příběh, který se hodí pro oddechové čtení.
Možná je to celé tou dobou, kdy byl román napsaný, přece jenom už je to starší kniha. Pro někoho to určitě bude mít svoje kouzlo, ale ke mě se pocity nijak nedostavily.
Příběh obecně dobrý, ale mě se asi nelíbily ty postavy, ty ženy mi přišly takové "přehnané", až moc emancipované, nějak mi nepřirostly k srdci.
Za mě lepší Pýcha a předsudek, ta mě bavila o něco víc.
K