Možná už jste o Fulghumovi četli, možná ne. Já sama jsem si dokázala jeho jméno spojit jen s krásnými citáty, které jsem kdysi četla. A že jich má opravdu požehnaně. Nicméně žádnou knihu jsem od něj nikdy dřív nečetla, a abych pravdu řekla, dokonce si ho ani nepamatuji z žádné knihovny či knihkupectví. Jeho knihu bych nejspíš lehce přehlédla, ale je to obrovská škoda, zejména pokud máte rádi knihy, které vám dají nějaké náměty k zamyšlení.

Když jsem knihu viděla, hned jsem si řekla, že je to jedna z těch knih, které bych si sama asi nekoupila. Ovšem po tom, co jsem knihu otevřela a začetla se do první povídky, po které je kniha pojmenovaná, málem jsem jí ani neodložila a to jsem v té době četla ještě jinou knihu. Ačkoli nemám zatím s čím porovnávat a spoustu jiných čtenářů tvrdí, že předchozí autorovi knihy byli lepší, mě se kniha líbila a určitě si přečtu i nějaké další.

Autorovi povídky jsou z každodenního života, sepsané samozřejmě s trochou nadsázky. Donutí vás se smát, být pohoršení či se jen zamyslet nad vaším životem nebo nad lidskou povahou. Donutí vás se zamyslet nad tím, proč mají lidé předsudky, proč jsou lidé neustále nakvašení, také nad tím, proč je každý doopravdy svůj teprve tehdy, když je o samotě.

Opravdu jediné co mi v knize vadilo, bylo občasné autorovo odbočení od myšlenek nebo náhodné vrácení k nim, ale to bylo opravdu jen minimálně.

Prostě a jednoduše, pokud si chcete přečíst nějakou smysluplnou, ale zároveň praštěnou knihu, u které se zasmějete nejen jednou, Poprask v sýrové uličce je ta správná volba. schovat popis