Asi se ze mne na stará kolena stává čtenářka, která vyhledává romantické a historické knihy. Já, zarytý milovník thrillerů, jsem se přistihla, že po každé „drsné“ četbě čtu něco jemnějšího, romantického, zamilovaného a ač vím, nebo aspoň tuším, jak všechno dopadne, stejně si to užívám na plné pecky a roním slzy jako hrachy.

Nejinak je tomu u knihy Poslední léto, která mne upoutala svou obálkou, ale také anotací. Zamilovaný příběh na pozadí velké války, to je něco pro mě. A jsem ráda, že jsem se do čtení pustila. Autorka umí jemně, s citem, popisovat i ty nejobvyklejší věci a díky tomu dostává příběh na jinou rovinu.

„Jak mohou být tak veselí?“ ptala jsem se mamá.
„Protože jsou hrdí vlastenci,“ odpověděla. „A nyní znají svůj cíl a vědí, jak je ušlechtilý.“
Matka, podobně jako otec, věřila a žila podle ušlechtilých zásad: povinnost, sebeobětování, čest, pravda a věrnost. A válka, dosud nová a čerstvá, ověnčená vlajkami a překypující vlasteneckou rétorikou, nabízela rodičům i ostatním – včetně mých bratrů a všech těch dalších mladíků – příležitost skutečně dostát těmto zásadám a ověřit si je. Koneckonců, může snad být něco ušlechtilejšího než sebeobětování?“

Hlavní hrdinka Clarissa je mladá šestnáctiletá dívka, v době kdy se s ní seznámíme. Ale postupem děje se dostaneme až k její dospělosti a skvěle zde čtenář uvidí, jak mladé „puberťačky“ můžou dospívat a měnit své názory a postoje. Ze začátku to byla naivní panenka, potom taková nudná husička (pardon, ale jinak to napsat neumím), a na konci už to byla žena, kterou jsem obdivovala za to, že KONEČNĚ začala dělat něco pro své vlastní štěstí a přestala myslet na okolí a chovat se jako Matka Tereza ke všem, jen ne k sobě samé.

Poslední létoDalším důležitým hrdinou je panství Deyning, na kterém Clarissa, spolu se svými rodiči a třemi bratry, k tomu pár služebnými a zahradníkem, trávila své dětství. Samozřejmě měli i dům v Londýně, ale jejich panské sídlo bylo nejvíc, a cítila jsem to i já, z popisů autorky, které věnovala okolí a přírodě a jezeru jsem měla pocit, že tam musím bydlet, jinak nepocítím to pravé štěstí.
Píše se rok 1914 a všechno se kvůli války začíná měnit. Nejen Clarissa a její nevinná, mladá láska k Tomovi, ale také samotné panství a životy všech, kteří v něm žili, se mění kosmickou rychlostí…

„Opojení mládím bylo sfouknuto jako plamen, uhašeno během pouhých několika měsíců. Vystřídala je otupující střízlivost. Neboť již bylo obětováno příliš mnoho duší, příliš mnoho životů roztříštěno. A nám, kteří jsme museli bezmocně přihlížet z postranní čáry s rozdrásaným srdcem a zpřetrhanými sny, se ze života téměř vytratilo světlo.“

V knize Poslední léto bylo pár okamžiků, kdy se mi zatajil dech, kdy jsem měla na krajíčku a dokonce se i jednou slzy objevily. A přitom autorka zrovna ty chvíle napsala takovým stylem, aby se v tom nebabrala a tak nějak to na mne působilo, jako by to chtěla mít rychle za sebou a čtenáře nestresovat. Možná díky tomu, že to tak chtěla, to na mne působilo silněji.
Život mladé dívky v období velké války a vůbec v té době nebyl jednoduchý. Už z jiných knih jsem měla informace, jak se tehdy žilo a když se vše spojilo v tomto příběhu, rozhodně bych tam asi nezvládla přežít týden bez nějakého velkého rozruchu.

Pokud hledáte citlivý příběh, kdy hlavním tématem je láska a také válka a její následky na život lidí, kteří „jen přihlížejí“ a neleží v zákopech, Poslední léto bude pro vás ta správná volba.
Kapitoly jsou příjemně dlouhé, navíc je kniha rozdělena na čtyři části, čtyři důležité životní etapy Clarissy, a po dočtení budete mít pocit, že je to vaše vzdálená příbuzná, že jste četli její deník a ona byla součástí vaší rodiny. schovat popis