„Miovo blues“ je strhující thriller s prvky klasické detektivky – hádanky, který má potenciál stát se letošní nejlepší knihou ve svém žánru. Ohlssonová je originální vypravěčka, která píše elegantně, kultivovaně a nadmíru čtivě. Z příběhu je cítit ženský rukopis a zaručuji vám, že ve vás vyvolá řadu smíšených emocí.
Švédka Kristina Ohlssonová (1979) vystudovala politologii a poté pracovala v řadě organizací zabývajících se mimo jiné i kriminalitou. Do světa literatury vstoupila v roce 2009, kdy vyšel její krimi román „Nechtění“. Ukázalo se, že v ní dřímá slibný talent, a pokud jste četli všechny její detektivky, určitě se mnou budete souhlasit v tom, že je knihu od knihy lepší. „Miovo blues“ právě vydalo nakladatelství Kniha Zlín a dovolím si tipnout, že se kniha stane bestsellerem.
Zajímá vás, v čem je Ohlssonová tak unikátní a dobrá? V první řadě její prózy vybočují z řady. Ohlssonová se nenechala svázat konvencemi a kašle na nějaké rady literárních kritiků. Je svá a rozhodně nejde po vyšlapaných cestičkách. Ačkoliv ji někteří recenzenti nazývají „královnou severské detektivky“, její příběhy jsou univerzální a severské u ní vidím pouze prostředí. „Miovo blues“ i předchozí díl „Lotosové blues“ nejvíce připomínají americké thrillery a umím si představit, že podle nich někdo nafilmuje kasovní trhák.
Autorka nepopírá svou ženskou stránku, a tak je „Miovo blues“ nadupané emocemi a myšlenkami vyvolávajícími neklid. Její úvahy o smrti vás nenechají chladnými, a protože její postavy nejsou černo-bílé, nebude vám dělat problém ztotožnit se i s největším záporákem. Ohlssonová měla také šťastnou ruku při výběru svého ústředního hrdiny. Advokát Martin Benner je Afroameričan s kořeny v Texasu, takže ve Švédsku vyčnívá už kvůli barvě své pleti. Navíc si libuje v luxusních věcech a všem dává najevo, že si je může dovolit.
Martin je de facto antihrdina, ale protože si uvědomuje, jaký je, a nijak to nezastírá, vzbuzuje sympatie. Mnohem horší by bylo, kdyby se choval hnusně, ale tvrdil o sobě, že je svatoušek. V něčem je opravdu odporný, ale existuje pár věcí, díky kterým ho budete považovat za hrdinu a klaďase. Ohlssonová boří všechny mýty a vy jí uvěříte, že vraždy je schopný kdokoliv. Mnozí zločinci se tady chovají jako gentlemani, drží slovo a naopak vás podrazí člověk, kterého považujete za přítele a svěřujete se mu.
Zápletka se točí kolem pátrání po čtyřletém uneseném chlapci Miovi. Nevýhoda čtení pouze této knihy je v tom, že jde o druhý díl, který úzce navazuje na díl předchozí. Jestliže jste „Lotosové blues“ nečetli, nevadí to, protože autorka vám na začátku velmi originální formou ozřejmí, co se stalo, ale bohužel nebudete cítit potřebu si předchozí knihu přečíst, což je velká škoda. Martin se pouští do pátrání a brzy je jasné, že tady jde o víc než o únos. Lidé v jeho okolí umírají a jemu se stahuje smyčka kolem krku. Martin se stává loutkou v rukách sadistického Lucifera a nedokáže pochopit, o co vlastně jde.
Všichni lžou, intrikují a Martin neví, komu může důvěřovat. S dějem plným akce a nečekaných zvratů koresponduje styl vyprávění. Ten je tak sugestivní, že cítíte, jak ubývá času a zlo je blíž a blíž. Ohlssonová v některých kapitolách využila formu dialogu v rámci novinářského rozhovoru a tyto pasáže ještě zrychlují už tak rychlé tempo. Stále je co řešit a tajemství se prozrazují postupně, takže nemusíte čekat až na závěrečnou scénu.
Stručně řečeno, „Miovo blues“ je kniha, na kterou by mohl být hrdý každý autor. Čtenáře nadchne a literární kritiky přesvědčí o tom, že to, co oni nazývají pokleslou literaturou, může být napsáno mnohem lépe než to, co je podle nich umění. schovat popis