Bylo nebylo, šel kadit Palivo.

Přesně takhle se tedy stalo, že jsem se opět přistihl s knihou v ruce, tentokráte s pátou od Juliana Barnese. Ten si to u mě solidně rozjel Vědomím konce a Rovinami života, ale poslední fošnu, aka Stolek s citrony jsem doslova protrpěl - to byla křeč jako když běhám šestej kilometr. A to jsem ji dokonce četl u stolu s citrony.

Jak se barnes popasoval s životopisem vynálezce šusťáků a skladatele Dmitriho Šusťákova? Byl Palivo spokojený? A kde vůbec pořád bere Sagvan Tofi peníze na koktejly? Inu, to se dozvíte v recenzi.

Jak jsem již naznačil, jsem Barnesolog až na půdu a díky mému dlouhému penisu vím samozřejmě i zbytek všech věcí na celém světě. Jako odborník tedy můžu konstatovat, že Hukot času je zklamání. Knížka se rozjede dobře a na drámo je zaděláno. Šustákovič je v nemilosti Moci, na scéně nejlepší padouch všech dob Josip Voldemortovič Stalin a v lednici vodka. Barnes to ze začátku dobře švihá, což vcelku korespondovalo i s mojí činností na záchodě. Bohužel, jakmile se literární expres odrazí, hned zase pomalu zastaví. Románová forma, která dost sedí k tomuto příběhu jedince versus totalita, je totiž záhy skoro opuštěna, a v druhé polovině Barnes přepřáhne na esejistický styl, který kulhá kde to jde, jelikož za prvé nemá takovou sílu jako první polovina, a především proto, že se do nekonečna opakuje. Chvílemi to dokonce vypadá, jako by Barnes rezignoval na stavbu příběhu a řekl si, že nejlépe navodí atmosféru Stalinistického a Chruščákovitého Ruska tím, že bude vypisovat best of fun facts ze života Šusťáka, aneb koukejte, co jsem si všechno přečetl někde jinde. Nemá to hloubku, nemá to sílu a velmi to rozmělňuje paranoiu, která se na začátku dala krájet. Že by bylo lepší v komunistickým Rusku umřít než žít je jasný asi každýmu, ale Barnes to pro jistotu osmnáckrát napíše, aby nám neuniklo, jak tíživé časy to tehdá byly. schovat popis