Příběh osamělé nemocné ženy, která zasvětila svůj život sběru léčivých bylin, jež pro ni znamenají celý svět. Její propracovaný plán sběru přerušují pouze úterky, kdy je otevřená výkupna, kam hlavní hrdinka Anna své byliny sváží. Zápletka je zdánlivě jednoduchá, přesto do hloubky propracovaná. Autorčin styl psaní je velmi umělecký, přesto nenucený, lehký a palčivě upřímný. Najdete zde zvukomalebné prostředky, ale i vulgarity, které dokreslují atmosféru, jež je na první dobrou poetická, ale někde z hloubi vyvstávají zněklidňující prvky, které směřují k neodvratnému konci.
Když pominu, že kniha získala Magnesii Literu, tak mě zaujala právě tím, že se jedná o příběh lidské víly, která žije v úzkém sepětí s přírodou. Sama totiž přírodu miluji a nacházím v ní neuvěřitelný klid, který mě vždy naplní. A stejně jako Anna, i já mám raději přírodu než lidi. Hlavní hrdinka je učebnicovým příkladem vášně, ze které se stane posedlost. Posedlost, která zasouvá do pozadí všechno ostatní - zaměstnáním počínaje a zdravím konče. A přestože víte, že Anna jedná špatně, že by to fakt dělat neměla, že by se měla chovat jinak a vlastně i chcete, aby se chovala jinak, v nitru jí fandíte a jste rádi za to, že je přesně taková, jaká je, přestože víte, že ta kniha prostě nemůže dopadnout dobře. Jenže co je vlastně "šťastný konec"? Vždyť takový konec přece nemusí být nutně zalitý sluncem, ne? Tato kniha je toho názornou ukázkou. A mně se ten konec líbil, dokonce opravdu moc líbil a vyvolal ve mně nesmírně silné uspokojení. Nádherná kniha, odteď se na všechen ten "běžný plevel" budu dívat úplně jinak :)
Recenze
Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.
Když pominu, že kniha získala Magnesii Literu, tak mě zaujala právě tím, že se jedná o příběh lidské víly, která žije v úzkém sepětí s přírodou. Sama totiž přírodu miluji a nacházím v ní neuvěřitelný klid, který mě vždy naplní. A stejně jako Anna, i já mám raději přírodu než lidi. Hlavní hrdinka je učebnicovým příkladem vášně, ze které se stane posedlost. Posedlost, která zasouvá do pozadí všechno ostatní - zaměstnáním počínaje a zdravím konče. A přestože víte, že Anna jedná špatně, že by to fakt dělat neměla, že by se měla chovat jinak a vlastně i chcete, aby se chovala jinak, v nitru jí fandíte a jste rádi za to, že je přesně taková, jaká je, přestože víte, že ta kniha prostě nemůže dopadnout dobře. Jenže co je vlastně "šťastný konec"? Vždyť takový konec přece nemusí být nutně zalitý sluncem, ne? Tato kniha je toho názornou ukázkou. A mně se ten konec líbil, dokonce opravdu moc líbil a vyvolal ve mně nesmírně silné uspokojení. Nádherná kniha, odteď se na všechen ten "běžný plevel" budu dívat úplně jinak :)