Rozsáhlé literární, tj. básnické, prozaické i esejistické dílo Pavla Rejchrta (nar. 1942), do roku 1990 nepublikované, nyní sympaticky rozhojňuje další autorova knižní publikace s názvem Pustinami k díkůvzdání. Jde o prokomponovaný cyklus básní a próz, z nichž některé vznikly v původní podobě již před drahným časem (například v sedmdesátých letech 20. století), většinou ale v průběhu nynějšího kalendářního roku, tj. 2018. Některé starší texty byly pro toto vydání důkladně upraveny či přepracovány, jako celek však kniha představuje pozoruhodnou vizitku nové Rejchrtovy básnické a prozaické tvorby.
Jednotlivé prozaické i veršované útvary z této publikace se dají v souladu s umělcovou celoživotní estetickou a filosofickou orientací označit za existenciálně laděné v duchu novodobého křesťanského, zvláště evangelického post-existencialismu. Do mnoha z nich však výrazně, úporně i úpěnlivě vstupuje palčivá problematika aktuální lidské situace: taková, jak ji autor, jak sám říká, bolestně vnímal a nesl s touhou, aby takovou nebyla. Zčásti v těchto příbězích a básnických vyznáních poznovu ožívá stejně eruptivní jako sebezpytavý svět šedesátých let, v nichž Pavel Rejchrt vyzrával a začal formovat své pojetí umělecké tvorby a náboženské víry, zčásti z nich prostřednictvím reflexe soudobé „postpravdivé“ společnosti mnohotvárně vyvěrá i mnohobolestný mravní nepokoj nad pomyslnými i nepomyslnými pustinami, v nichž podle autorova přesvědčení mnozí žijeme a pohříchu i jimi žijeme. Jeho vyznavačské promluvy vyzývají k bytostné očistě naší mysli, jsou to však v prvé řadě beletristické i poetické promluvy literátovy a myslitelovy. Směřující k nadčasovému díkůvzdání i díkůčinění.