Nakladatelství Stefanos postupně vydalo všechny prozaické i básnické texty příslušníka Českobratrské církve evangelické Pavla Rejchrta, který je zároveň i členem významné pastorské rodiny Rejchrtů. Už před delším časem jsem si zakoupil titul „Samochodci víry“, který je jakýmsi beletrizovaným esejem a jímž jsem se jen těžce prokousával. Pavel Rejchrt působil také jako kazatel, což se i v... číst celéýrazně odráží ve způsobu jeho psaní, kde silně převládá etický až moralistní akcent. Titul „Pustinami k díkuvzdání“ představuje dost složitě koncipovaný cyklus básní a esejistických próz, z nichž některé vznikly ve své původní podobě již v sedmdesátých letech 20. století, většinou ale jsou až z doby pozdější (s konečnou redakcí v roce 2018). Pavel Rejchrt se často dokáže vyjádřit rebelantsky vyzývavě, ale i trefně. A to i do vlastních řad. Osobitými metaforami pojmenovává některé soudobé existenční a existenciální společenské problémy a na základě své – nejen ze studia Bible - tryskající víry je vpravdě básnicky povyšuje do nadčasové roviny. Mnohé z Rejchrtových textů ukazují myšlenkově aktuálního i stylově originálního autora, který je jen s obtížemi někam zařaditelný. Někdy jeho eseje i básně podle mého názoru poněkud trpí jistou mnohomluvností a názorovou schematičností (umělecká tvorba je např. podle něj jen jakýmsi „temným podložím náboženství“). Domnívám se ale, že přes určitou intelektuální odtažitost může mít tato kniha i výrazně kladnou čtenářskou odezvu, zvláště u duchovně pokročilejšího čtenáře.