Milujete strašidelné historky a mezi vaše nejoblíbenější autory patří E. A. Poe? Pak vězte, že tvůrce hororu našel následovatelku, která svého učitele hravě předčila. Povídkový soubor „Co nám oheň vzal“ vás ochromí hrůzou a je úplně jedno, zda vám autorka naservíruje všechny hrůzy hezky po lopatě, anebo zda vás bude svádět pouze v náznacích.
Mariana Enriquezová (1973) je argentinská prozaička a novinářka. Vystudovala žurnalistiku a sociální komunikaci a nyní působí jako zástupkyně šéfredaktora v jistém deníku. Ve své tvorbě se zaměřuje na romány a povídky a literární kritika ji řadí do skupiny takzvané nové argentinské prózy. Enriquezová dokázala nadchnout čtenáře i recenzenty a ne neprávem si zasloužila přezdívku „současný Edgar Allan Poe v sukních“.
Soubor „Co nám oheň vzal“, který minulý rok vydalo nakladatelství Host, obsahuje dvanáct povídek. Jejich hrdinkami jsou převážně ženy a Enriquezová vytvořila niternou a zároveň tajemnou prózu. Při čtení vám bude běhat mráz po zádech a vůbec nezáleží na tom, zda konkrétní povídka je či není hororová. Autorka si pohrává s vaší fantazií a nejděsivější jsou povídky, jejichž interpretace a závěry záleží pouze na vás samých. Všechny povídky mají unikátní atmosféru, díky detailům a autorčině poctivosti vás okamžitě vtáhnou do děje a pointy jsou zde samozřejmostí.
Enriquezová vás dokáže ukolébat tak, že příběhy z jejího dětství či mládí považujete za sentimentální pohádku vyprávěnou poetickým stylem pamětníků, ale velmi brzy se ukáže, že všechno je vlastně jinak. Zlo tu má tisíc podob a vůbec nezáleží na tom, zda jde o reálné zloduchy anebo mytické zrůdy. Hrůzu nahání i historky, které kolují mezi obyčejnými lidmi, jejichž mentalita je přece jen jiná než naše. Snad všechno je tady dvojsmyslné a zlo dřímá i v nejobyčejnějších věcech.
Autorka povídky namíchala velice důvtipně a ne všechny obsahují hororové prvky. Některé pouze poeticky vypráví příběhy, ale rozhodnout se, která povídka je jaká, není vůbec lehké. Jistou nápovědou by pro fanoušky žánru mohl být snad pouze dětinsky naivní titulek „Pavlíček zatloukl hřebíček: vzpomínka na Ušatého skrčka“. V jistém směru jsou některé povídky dvojsmyslné a některé obsahují otevřený konec, který si však vyložíte tím nejhorším možným způsobem. Autorka například nikde neřekne, že se z její hlavní postavy stane vrah, ale vy budete přesvědčeni o tom, že právě tato osoba co nevidět zavraždí vlastní dítě.
A propos, vraždy dětí. Enriquezová je poměrně nechutná dáma, která z vysoka kašle na jakákoliv klišé a dobré způsoby. I když to není nutné a do děje to nepatří, neodpustí si pár odporných popisů kvůli navození atmosféry. V její knize dospělí vraždí děti, děti se vraždí mezi sebou nebo děti vraždí dospělé. Pedofilové znásilňují mimina, zvířata jsou týrána a vražděna a to vše včetně detailů. Jedna nebo dvě povídky evokují Poea, ale jak sami uvidíte, Enriquezová šla ještě dál.
Rozhodnout, která povídka je nejzdařilejší, je velmi těžké. Některé jsou prvoplánově strašidelné, a i když vám bude jejich motiv připadat banální, na konci se přesvědčíte, že vás autorka vodila za nos, a vás čeká parádní překvapení. V tomto ohledu je brilantní povídka „Sousední dvorek“. Jiné povídky vás dostanou svou atmosférou, náladou či exotickými kulisami. „Adelin dům“ je čistokrevný horor, ale přesto se mi víc líbila mučivě krásná „Pavučinka“. „Co nám oheň vzal“ a „Špinavý kluk“ vám nedají pokoj kvůli svému poselství a vůbec bych se nedivila, kdyby vás rozplakaly.
Kniha „Co nám oheň vzal“ je ideálním čtením pro všechny, kteří mají rádi napínavé příběhy, které jsou leckdy už na hraně. Úžasné je, že všechny povídky jsou napsané bohatým a krásným jazykem, a mě by proto zajímalo, do jaké škatulky by je zařadili literární vědci. Že by konečně připustili, že i žánrová literatura se dá napsat jako vysoké umění? schovat popis