Kniha Noční návštěva mě nalákala svou slibovanou atmosférou. A atmosféra za jedna, o tom žádná, ovšem hrdinové trochu drhli. Líbí se mi, že se autorka snažila do příběhu dát věci, o kterých se moc nemluví, protože spousta lidí to bere jako tabu nebo dokonce své osobní selhání, obálka je také perfektní, tak co mi vadilo?
Hlavní hrdinové knih jsou dvě ženy. Mladá Alice, která se svým synem utíká od manžela, jenž ji týrá, a nejen ji… Druhou je Mattie, jak o sobě sama tvrdí, „stará panna“, která patří do nadace, jež pomáhá právě takovým ženám a dětem, se špatně rozdanými kartami.
Vezme Alici a Orena k sobě do starého domu, kde je nikdo nenajde, než se jim najde to správné útočiště, kde by se mohli schovat.
Jenže… Je Alice opravdu tím, kým tvrdí, že je? Je Oren normálním dítětem? Je dům, kde se schovají, opravdu nenápadný a dokonale ukrytý?
Autorce se opravdu úžasně podařilo vykreslit atmosféru domu v zasněženém lese, všechny ty detaily ohledně situací, které hrály proti hrdinům. Jak se nedovolají pomoci, že přestane fungovat elektřina, vše bylo doslova vymazlené a připravené k tomu, aby se čtenáři zježily všechny chlupy na těle.
Jenže, zabily to postavy. Omlouvám se, že to píšu takto upřímně, a možná i tvrdě, ale Alice, Oren, Mattie, oni byli těžko uvěřitelní, do úst jim byly vkládány věty, které do dané chvíle vůbec nepasovaly. Navíc spousta věcí nebyla ani vysvětlena tak, abych pochopila, o co vlastně šlo.
„Přemýšlejte nad náznaky, které vám daný člověk dává…“
Noční návštěva je knihou, která slibuje temnou atmosféru s trochou duchařiny a tu dostanete. Jenže nejdříve se musíte dopracovat – dočíst – k tomu místu, kde vše začíná být napínavé, a i přesto jsou tam místa, kdy autorka moc tlačila na pilu, aby vytvořila zdání jakéhosi nadpřirozena a ono to úplně nesedělo k tomu, co následovalo.
A závěr? Ten mi přišel docela přehnaný… Nevím, myslím si, že tento příběh měl velký potenciál k tomu, aby byl napsán jako „uvěřitelný“ a lehce představitelný, ale díky některým okamžikům, které sice jsou „šokující“, ale až příliš, se to moc nepovedlo.
Ale i přes všechna negativní slova, které jsem zde napsala, považuji Noční návštěvu za docela dobré čtení, které si určitě najde své čtenáře, jež z toho budou nadšeni. Rozhodně se o této knize dá říct, že je velmi čtivá, pomáhá tomu i font písma, který je o něco větší, než tomu normálně bývá a také střídání kapitol z pohledů obou hlavních hrdinek.
Shrnu to a napíšu, že pokud půjdete do knihy Noční návštěva bez velkých očekávání, můžete být příjemně překvapeni a potěšeni. Pokud máte za sebou knihy jako Duch domu Ashburnů, neubráníte se srovnávání, a možná zavládne ve vás lehké zklamání. Ale i tak, přečtěte si ji, jsem zvědavá, co na ni řeknete. 🙂
Hlavní hrdinové knih jsou dvě ženy. Mladá Alice, která se svým synem utíká od manžela, jenž ji týrá, a nejen ji… Druhou je Mattie, jak o sobě sama tvrdí, „stará panna“, která patří do nadace, jež pomáhá právě takovým ženám a dětem, se špatně rozdanými kartami.
Vezme Alici a Orena k sobě do starého domu, kde je nikdo nenajde, než se jim najde to správné útočiště, kde by se mohli schovat.
Jenže… Je Alice opravdu tím, kým tvrdí, že je? Je Oren normálním dítětem? Je dům, kde se schovají, opravdu nenápadný a dokonale ukrytý?
Autorce se opravdu úžasně podařilo vykreslit atmosféru domu v zasněženém lese, všechny ty detaily ohledně situací, které hrály proti hrdinům. Jak se nedovolají pomoci, že přestane fungovat elektřina, vše bylo doslova vymazlené a připravené k tomu, aby se čtenáři zježily všechny chlupy na těle.
Jenže, zabily to postavy. Omlouvám se, že to píšu takto upřímně, a možná i tvrdě, ale Alice, Oren, Mattie, oni byli těžko uvěřitelní, do úst jim byly vkládány věty, které do dané chvíle vůbec nepasovaly. Navíc spousta věcí nebyla ani vysvětlena tak, abych pochopila, o co vlastně šlo.
„Přemýšlejte nad náznaky, které vám daný člověk dává…“
Noční návštěva je knihou, která slibuje temnou atmosféru s trochou duchařiny a tu dostanete. Jenže nejdříve se musíte dopracovat – dočíst – k tomu místu, kde vše začíná být napínavé, a i přesto jsou tam místa, kdy autorka moc tlačila na pilu, aby vytvořila zdání jakéhosi nadpřirozena a ono to úplně nesedělo k tomu, co následovalo.
A závěr? Ten mi přišel docela přehnaný… Nevím, myslím si, že tento příběh měl velký potenciál k tomu, aby byl napsán jako „uvěřitelný“ a lehce představitelný, ale díky některým okamžikům, které sice jsou „šokující“, ale až příliš, se to moc nepovedlo.
Ale i přes všechna negativní slova, které jsem zde napsala, považuji Noční návštěvu za docela dobré čtení, které si určitě najde své čtenáře, jež z toho budou nadšeni. Rozhodně se o této knize dá říct, že je velmi čtivá, pomáhá tomu i font písma, který je o něco větší, než tomu normálně bývá a také střídání kapitol z pohledů obou hlavních hrdinek.
Shrnu to a napíšu, že pokud půjdete do knihy Noční návštěva bez velkých očekávání, můžete být příjemně překvapeni a potěšeni. Pokud máte za sebou knihy jako Duch domu Ashburnů, neubráníte se srovnávání, a možná zavládne ve vás lehké zklamání. Ale i tak, přečtěte si ji, jsem zvědavá, co na ni řeknete. 🙂
Kniha se čte velice dobře, plynule a ani na chvíli jsem se nijak nezadrhla ani nenudila. Bylo to čtivé, i když se velká část docela protahovala, protože autorka se snažila budovat tu tajemnou temnou atmosféru a tak nejdříve hodně konfrontovala jednotlivé postavy a vytvářela nejrůznější domněnky, aby každého zmátla. Obvyklý postup, kteří autoři tohoto zaměření používají. Není to tedy nic nového a tak bylo jasné, že to nejlepší teprve přijde. Bohužel ale ne vždy takový pomalý postup, kde se neustále mlží a tahá za nos, budí ten nejlepší dojem...
Čím víc jsem se blížila konci, tím zajímavější to bylo. Ano, došlo na očekávanou potyčku v domě bez elektřiny, na pomalé našlapování a obranu vlastního života. Víceméně to po celou dobu směřovalo k této situaci a bylo to i dost očividné. Je to dost ohraný postup, ale přesto nemůžu říct, že by mi to nějak extrémně vadilo. Konečně došlo i na odhalování minulosti a to u všech postav, aby nakonec do středu dění padla ta nejméně očekávaná z nich.
Závěr už byl hodně o vypovídání o tom, co se kdysi stalo. Bylo to dramatické a smutné a na jednoho člověka dost krutý osud. Co mi ale asi nejvíc vadilo, tak ta duchařina, která mi k tomu všemu moc neseděla. Nejen, že postavy viděly obrysy, ale i konkrétní lidi a především malý Oren působil jako nějaké médium a díky tomu mě autorka docela ztratila. Duchařinu bych brala, ale takové nadpřirozené kousky se mi v tom prostě nelíbily. A pár dalších nedomyšlených věcí, které ale nebudu pitvat.
Autorka příběh psala ze svých zkušeností. Alespoň, co se týče domácího násilí a následného pomáhaní na krizové lince a v organizacích, které lidi v takové nouzi zachraňují. Vnuklo jí to myšlenku na napsání této knihy a tak doplnila některé své vědomosti a zkušenosti přímo do děje.
Kniha byla zajímavá a trošku poučná. I když nemusí fungovat rodina, vždycky existují lidé, kteří rádi pomohou. V každém člověku je dobro i zlo a někdy u těch, u kterých se to očekává nejméně. Čtení mě rozhodně bavilo, i když bych byla ráda za svižnější začátek, více komplikovanosti a méně duchů.
V celém příběhu se tak střídají pouze dvě vypravěčky, a to Alice a Mattie. Čtenář tak postupně střádá střípek po střípku, aby si utvořil celkový obrázek o obou ženách. Obě mají za sebou nepěknou minulost, každá jiným způsobem, a snaží se chránit před okolím. U Orena se navíc objeví schopnosti, které mohou u čtenáře vyvolat menší mrazení v zádech.
Kniha byla velmi čtivá, a to již od prvních stránek. Nečekala jsem, že se do knihy tak hluboko ponořím a bude se mi jen těžko odkládat. Zpočátku jsem se tedy divila, proč má kniha tak nízké hodnocení na knižních databázích. Nečetla jsem si však komentáře, abych si svůj úsudek udělala sama bez ovlivnění okolí či snad nechtěného přečtení spoileru.
Celková atmosféra, která mě provázela po celou dobu čtení, nebyla vůbec špatně vykreslená. Možná bych se více zaměřila na popisy okolí, protože zuřící sněhovou bouři jsem nijak zvlášť na sobě nepocítila. Přitom starý rozpadlý dům uprostřed lesa je ideální kulisa pro vytváření tajemné a tíživé atmosféry. Prvky duchařiny se do příběhu hodily a nijak mě nerušily, ale že by ve mně vyvolávaly strach či mrazení, ta to bohužel ne. V jednu chvíli mi některá scéna silně připomněla film Šestý smysl a cítila jsem tak trochu vykrádání onoho filmu. Navíc musím podotknout, že jedna konečná scéna s těmito prvky byla už dost přehnaná a nejspíš zasadila poslední hřebíček do pomyslné rakve nízkého hodnocení.
Autorka do příběhu zakomponovala Star Wars, respektive oblibu u desetiletého Orena ve filmech a postavách. Filmy jsem nikdy neviděla, navíc mě vůbec nelákají, takže toto šlo zcela mimo mě a ke konci mě jen zmínky o nich dost otravovaly.
Kniha mě velmi bavila až do poslední závěrečné třetiny, která podle mého názoru celý příběh totálně zkazila. Autorka kombinovala, kombinovala, až to celé překombinovala a příběh tak ztrácel na uvěřitelnosti. A pokud příběh není pro čtenáře uvěřitelný, musí se odrazit i v konečném hodnocení. Bohužel jsem měla ten dojem, že autorka konec vymýšlela za pochodu, a když ji něco zajímavého (rozuměj zvrat) napadlo, ihned to do děje zakomponovala. Opravdu mi bylo líto tak pokaženého konce, přitom celý příběh měl podle mého názoru velký potenciál.
Noční návštěvu bych ráda doporučila čtenářům, kteří se nebojí špatných konců a na tom zlém vždy najdou něco pozitivního.