V úvodu se píše, že „Tato kniha je volně inspirovaná skutečným životním příběhem a reálnými svědectvími bývalých vězňů a vyprávěním očitých svědků. Samotný příběh, některé detaily a postavy byly autorem upraveny nebo časově přesunuty. V některých případech se jedná o čistou fabulaci autora.“ Tento román je poměrně krátký, ale musím říci, že mi ze čtení nebylo vůbec dobře. Autor používá krátké, úsečné věty, které však nabývají na síle při jejich přečtení a vystihují dostatečně bolest a beznaděj vězňů. Chování většiny dozorců vůči vězňům, kteří byli političtí, podvraceli republiku svým chováním viděno očima KSČ, bylo otřesné a nemám na to slov! Žádná důstojnost a patřičné zacházení jako s vězni, kteří jsou lidské bytosti, byla nulová! Otázkou je, do jaké míry fabuloval autor, nicméně vězení, o kterých se v knize píše, existovala a autor v této knize také čerpal ze vzpomínek bývalých vězňů (Míla Petrovský, Jiří Wolf), kteří prošli peklem těchto lágrů. Na tomto románu vidíme, že člověk se v minulosti mohl dopustit drobného prohřešku a být v nesprávném čase na nesprávném místě a mohl se stát lehce obětí komunistického režimu, který měl své oddané posluhovače, kteří se nezastavili před ničím! Knihu hodnotím na 100 %.

V knize je uvedeno, že v letech 1948 – 1989 bylo v Československu z politických důvodů odsouzeno přes 200 000 nevinných lidí a v komunistických pracovních lágrech již zemřelo kolem 4 500 a dalších 248 bylo popraveno! To jsou děsivá čísla! Zaujaly mne tyto věty: „Věnováno všem, kteří trpěli v komunistických lágrech, zatímco ostatní mlčeli. A mlčet znamená podílet se.“ Určitě je hrozné, co se vězňům dělo a v jakých nelidských podmínkách museli snášet všechna příkoří, ale házet zase všechny lidi do jednoho pytle není úplně spravedlivé. Upřímně řečeno si myslím, že hodně lidí, kteří žili v době socialismu o takových vězeních včetně brutality dozorců a následného příkoří z jejich strany, včetně ohrožení zdraví při práci vězňů, neslyšeli, a pokud se něco takového doslechli, tak tomu asi nevěřili, poněvadž si nedokázali ani v nejčernějších snech představit, že by se mohlo něco takového odehrávat v Československu v 70. letech 20. století, kdy se budoval socialismus a vše směřovalo ve prospěch občanů.

Osobně jsem o Minkovicích nikdy neslyšel a poprvé jsem se o tomto vězení včetně některých dalších, o kterých je v knize psáno, dozvěděl až v této knize. Skutečností však je, že tyto věznice existovaly a lidé, kteří se nechtěli přizpůsobit režimu, kteří četli zakázané autory, poslouchali zakázané písně, podepsali Chartu 77, účastnili se různých setkání, na kterém zpívali písně, které mohly být provokativní viděno očima komunistů, tak měli velké problémy a následně mohli skončit v těchto věznicích. Je to bohužel skutečnost. Lidé, kteří neměli předpoklady k vykonávání různých funkcí, kteří se chovali brutálně a nelidsky, měli zelenou a komunistická strana je v tom ještě podporovala a utvrzovala je v tom, že je to pro dobro nás všech, slušných a pracovitých občanů, kteří chtějí budovat socialismus a „záškodníky“, kteří podkopávají režimu nohy, je třeba postavit na vedlejší kolej, aby nemohli škodit. Prostě jednoduše je odstranit a dát jim za vyučenou, aby se pro příště vyvarovali těchto praktik. Tito lidé pak trpěli ve vězeních několik lid, poškození na zdraví, a pokud se dostali z vězení, tak se to na nich celoživotně negativně podepsalo.

Kniha obsahuje Prolog a Poděkování a doslov autora. V románu vidíme kontrast, kdy na jedné straně vidíme trpět vězně a na druhé straně jsou jednostránkové reportáže o tom, jak se nám skvěle žije, Hana Zagorová a Karel Gott zpívají nové šlágry, vychází první číslo časopisu Čtyřlístek, vznikl Pionýr, byl natočen film Dívka na koštěti aj. Za tyto náhledy do jednotlivých roků jsem byl rád. Myslím si, že většina lidí žila, jak nejlépe dovedla, nepletla se do politiky, snažila se vyhnout problémům, které by nepochybně nastaly, pokud by lidé měli jiný názor, jiný postoj než KSČ. Lidé si pochopitelně uvědomovali, že hodně věcí není podle jejich představ, ale žili si svými životy, měli své zájmy a koníčky, snažili se přizpůsob režimu, který byl v Československu nastolen, naučili se v něm žít tak, aby nevybočovali z řady, aby se sami nedostali do nějakých problémů včetně jejich rodin.

Zacházení s vězni, které je popisováno v knize, je nedůstojné a zasluhuje to určitě opovržení a lidé, kteří se dopouštěli zločinů na vězních, by měli být podle zásluhy potrestáni! Jak jsem se dočetl v knize, tak ani jeden z komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy odsouzen, což je smutné! Tohle je určitě stinná stránka KSČ a nelze to ničím omluvit, protože těm lidem zničili životy! Dalo by se o tomto tématu hodně psát a rozepsat se podrobněji, ale to už bych zacházel nad rámec tohoto románu. Myslím si, že jsem se moc rozepsal a nechal jsem se strhnout tímto románem, u kterého jsem cítil, že všechno se ve mně bouří a lomcuje a cítil jsem s hlavním hrdinou, jakým peklem si musel projít.

Myslím si, že kniha stojí za přečtení. Někteří čtenáři by si přáli, aby kniha byla více obsáhlejší a asi více propracovanější, ale myslím si, že tímto stylem, jak byla napsána, je to dostačující a plně vypovídající příběh. Ve stručnosti bylo vypovězeno to nejdůležitější včetně hrůzných a děsivých scén. V knize je použita hovorová mluva včetně slangu, kterým mluví vězni ve věznicích, což knize dodávalo autentičnost. Líbilo se mi, že autor do textu vložil také slovenský jazyk. Za mě osobně bych do románu nic nepřidával. :) schovat popis