Už jsem od pana Heteši jednu knihu přečetl a strašně se stydím, za to, že jsem na tohoto upřímně, ironicky veselého spisovatele narazil teprve nedávno. Byl jsem z první knihy nadšený, odnesl jsem si z ní žlutý motýlky (osm jich bylo) a předsevzetí, že si pořídím další mistrovo knihy. A tak jsem ta učinil a mám doma asi devět jeho knih. Démoni jsou věční je druhý příběh v pořadí, který jsem četl.
Musím uznat, že styl je prostě skvělý. ICH forma tomu sluší. Začne to vlastně smrtí a pak už se jen smějete a někdy nechápavě kroutíte hlavou, co všechno se dá vymyslet. V tomto případě je to bezedná díra na odpadky, tak trochu nechápavě věční démoni a rozpůlený citróny. Citróny na kozách, tedy na tričku ve kterém jsou kozy. Tak že k motýlkům přidávám i citróny, i když nejsou létavci, ….ale jsou žlutý. Ty citróny, ne ty v tom tričku.
Opět jsem se nenudil, tedy, abych pravdu řekl, tak trochu jsem se nudil. Poslední část knihy a rozhovory hlavního hrdiny s jednou dívkou, se mi zdál až moc zbytečně prodlužovaný a některé opakované pasáže tomu také moc nepřidají. Možná to chtělo trochu ubrat, třeba padesát stránek. Hlavního hrdinu by to určitě nezabilo, protože je to hlavní vypravěč a tudíž nemůže umřít. I když.....
Nejvíce jsem se nasmál u pasáže „Démoni a lidé“. Anabáze v Českých Budějovicích (to je někde v Čechách) je úžasná a já se u ní bavil. Tedy, bavil jsem se u celé knihy až na ten konec, ale ČB je proste paráda. Pak jsem narazil na žlutý citrony na prsou a už jsem od nich nemohl spustit oči. Nakonec to málem skončilo s otevřeným koncem. Ale i ten nejpitomější čtenář, si už musí odvodit, jak to nakonec dopadne. „Křížovka pro debily“. schovat popis