Věřím, že napsání této knihy muselo být pro autora těžké, sám popisuje, jak mu otec v koncentračním táboře říkal, aby přežil a všem o tom, co se tam děje, povídal. Splnil přání svého otce, ale také se věnuje tomu, jak to pro něj bylo ze začátku těžké. A to se není co divit. Vzpomínat na ty hrůzy, která nám podává na stránkách knihy, muselo být naprosto děsivé. Věřím, že mnoho lidí, kteř... číst celéí tenhle hnus přežili se snažili zapomenout, ale my můžeme děkovat těm, kteří to za a) nevzdali a za b) chtějí se podělit s námi, čtenáři a posluchači. Právě díky nim si můžeme utvořit obrázek, jak to vypadalo, fungovalo a k čemu se už nikdy nepřiblížit. Vždy, když vidím v televizi ty rádoby politiky, mecenáše a jim podobné, nejraději bych vzala všechny knihy, které se tomuto tématu věnují a donutila je číst. Opravdu je nutné postupovat tak, abychom se opět přiblížili k možnosti, že se tohle bude opakovat? Snad nikdy nebude... Ale jeden nikdy neví, protože těch zvířat, které nemají slitování, je mezi námi, na celém světě, stále dost.
Určitě knihu doporučuji všem. Po pohledu dívky v knize Děti, které přežily Mengeleho, je to opět něco nového. Navíc z pohledu muže, který pracoval na nucených pracích v koncentračním táboře - tohle bylo opravdu o nervy. Ty práce... škoda mluvit. Pokud budete mít šanci si knihu přečíst, tak běžte do ní... Ať se jednoduše a prostě nezapomene...
Excelentní kniha, velmi pěkně a velmi silně napsaná, některé pasáže jsou vážně silná káva. Knihu jsem si oblíbila hned od prvních stránek. Více než sedmdesát let po osvobození nacistických koncentračních táborů spojenci podrobně líčí Max Eisen ve své biografii deportace do Osvětimi-Březinky, ničivou otrockou práci v Osvětimi I, neblaze známý „pochod smrti“ v lednu 1945, bolestnou dobu p... číst celéo osvobození i cestu k fyzickému a psychickému uzdravení. Doporučuji !
Autor knihy, maďarský Žid, se po sedmdesáti letech rozhodl napsat své hrůzné zážitky z koncentračního tábora Osvětim, z různých tranzitních táborů a také z poválečných věznic a cestu za „normálním životem“. Max pocházel z rodiny, která žila v Moldavě v Československu, později Moldava byla připojena k Maďarsku. Dětství Maxe bylo radostné, prožíval je v klidu své rodiny. Po nástupu fašism... číst celéu se vše změnilo k horšímu. Až nakonec v r. 1944 je Max spolu se svými sourozenci a rodiči deportován do Osvětimi. O matku a své sourozence, kteří byli mladší než Max, přišel při první selekci. Ani pohledem se s nimi nemohl rozloučit. S otcem a strýcem byl zařazen do pracovního komanda, kde vykonával ty nejtěžší práce a prakticky bez jídla – kamenolom, doly, vysušování bažin. V této době přichází o otce i strýce, ocitá se na pokraji svých fyzických a psychických sil. Při životě ho udržují poslední otcova slova, že musí za každou cenu přežít, aby mohl podat svědectví o plynových komorách, mučení, o nelidskosti, o všem, co se odehrálo v Osvětimi. Když totálně zkolaboval, dostává se jako zbitý a nepotřebný vězeň na blok chirurgie, zprvu jako vězeň, později, díky polskému vězni – lékaři, jako pomocník. To ho zachrání od plynu. Autor nezveličuje, ale ani nezmenšuje nic z toho, čím si prošel, objektivně, podle svých vzpomínek líčí Pochod smrti z Osvětimi do táborů Melk a Ebensee a osvobození. Ani po osvobození to jako otrhaný, vyhladovělý šestnáctiletý sirotek neměl lehké. Setkává se s lidmi, kteří se od něho odvracejí, ale i s lidmi, kteří mu pomohli na cestě k uzdravení jak fyzickému, tak psychickému. Jeho cestování tranzitními tábory, uprchlickými zařízeními, vězněním v komunistickém Československu, ilegálním přechodem do Rakouska a později do Kanady, to jsou fakta a zážitky, nad kterými se čtenáři tají dech. Na jedné straně nepředstavitelné hrůzy, na straně druhé lidskost – to vše nás nutí k přemýšlení a hlavně k poučení.
Při čtení této knihy jsem si říkala, jak je hrozné, s jakou krutostí dokáže člověk s člověkem jednat. Tolik ponižování, nelidského týrání a zabíjení. Přijde mi až neuvěřitelné, že všechny ty hrůzy, které autor popisuje, mohl vůbec někdo přežít. Bohužel koncem války přeživším jejich útrapy neskončily. Byli bez prostředků, bez rodiny. V jejich domech bydleli cizí lidé. Jen samotná předsta... číst celéva toho, co tito lidé museli vytrpět, je naprosto příšerná.