Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
-
Mezi minulostí a budoucností
Hannah Arendt Skladem428 Kč
Do košíku
-
Život ducha I: Myšlení
Hannah Arendt Skladem359 Kč
Do košíku
-
Život ducha II.
Hannah Arendt Skladem361 Kč
Do košíku
-
Eichmann in Jerusalem
Hannah Arendt Skladem254 Kč
Do košíku
-
On Violence
Hannah Arendt Skladem199 Kč
Do košíku
-
Zdrowy układ limfatyczny...
Hannah Arendt SklademSkvělá cena!167 Kč
Do košíku
-
Pôvod totalitarizmu I-III
Hannah Arendt Skladem531 Kč
Do košíku
-
Eichmann v Jeruzaleme
Hannah Arendt Skladem453 Kč
Do košíku
-
Přednášky o Kantově politické filosofii
Hannah Arendt Dostupné284 Kč
Do košíku
-
Myślenie bez poręczy. Eseje o rozumieniu świata
Hannah Arendt DostupnéVýhodné368 Kč
Do košíku
-
Wir Juden
Hannah Arendt Dostupné376 Kč
Do košíku
-
Über Palästina
Hannah Arendt Dostupné421 Kč
Do košíku
-
Die Lymphe - Der Schlüssel zu Ihrer Gesundheit
Hannah Arendt Dostupné499 Kč
Do košíku
-
On Lying And Politics
Hannah Arendt Dostupné230 Kč
Do košíku
-
The Life of the Mind
Hannah Arendt DostupnéMega nabídka1 435 Kč
Do košíku
-
Rahel Varnhagen
Hannah Arendt DostupnéMega nabídka1 006 Kč
Do košíku
-
Eichmann in Jerusalem
Hannah Arendt Dostupné326 Kč
Do košíku
-
Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft
Hannah Arendt Dostupné545 Kč
Do košíku
-
Wie ich einmal ohne Dich leben soll, mag ich mir nicht vorstellen
Hannah Arendt Dostupné363 Kč
Do košíku
-
Briefwechsel
Hannah Arendt Dostupné508 Kč
Do košíku
-
Der Liebesbegriff bei Augustin
Hannah Arendt Dostupné290 Kč
Do košíku
-
Fragwürdige Traditionsbestände im politischen Denken der Gegenwart
Hannah Arendt Dostupné290 Kč
Do košíku
-
Macht und Gewalt
Hannah Arendt Dostupné290 Kč
Do košíku
-
Vorträge und Aufsätze 1930-1938
Hannah Arendt Dostupné363 Kč
Do košíku
-
LYMPH & LONGEVITY
Hannah Arendt Dostupné453 Kč
Do košíku
-
The Origins of Totalitarianism
Hannah Arendt Dostupné631 Kč
Do košíku
-
Rahel Varnhagen
Hannah Arendt Dostupné453 Kč
Do košíku
-
Eichmann w Jerozolimie
Hannah Arendt Dostupné270 Kč
Do košíku
-
Krize republiky
Hannah Arendt Skladem297 Kč
Do košíku
-
Elemente und ursprünge totaler herrschaft
Skladem307 Kč
Do košíku
-
Arendt und Benjamin
Hannah Arendt SklademSkvělá cena!178 Kč
Do košíku
-
Původ totalitarismu I-III
Hannah Arendt Dostupné519 Kč
Do košíku
-
Eichmann and the Holocaust
Hannah Arendt Dostupné198 Kč
Do košíku
-
Macht und Gewalt
Hannah Arendt Dostupné262 Kč
Do košíku
-
Hannah Arendt. Ein fragmentarisches Werkportrait, 1 MP3-CD
Hannah Arendt Dostupné214 Kč
Do košíku
-
The Human Condition
Hannah Arendt Dostupné599 Kč
Do košíku
-
Hannah Arendt - Gershom Scholem, Der Briefwechsel
Hannah Arendt DostupnéMega nabídka1 258 Kč
Do košíku
-
Briefe 1925 bis 1975 und andere Zeugnisse
Hannah Arendt Dostupné687 Kč
Do košíku
-
Zwischen Vergangenheit und Zukunft
Hannah Arendt DostupnéMega nabídka392 Kč
Do košíku
-
Wahrheit und Lüge in der Politik
Hannah Arendt Dostupné303 Kč
Do košíku
Recenze knih autora
martina soukupová napsal/a o Původ totalitarismu I-III
Proč byla Evropa dvacátého století tak náchylná podléhat totalitarismu a čím se moderní totalitní režimy vyznačují? Pokud chceme porozumět a odpovědět si na tuto otázku, pomoci nám může významná a vysoce oceňovaná kniha Hannah Arendtové nazvaná Původ totalitarismu. Právě seznámení se s tímto dílem, resp. jeho částí věnovanou totalitarismu, ale rovněž nahlédnutí do života Arendtové a jej... číst celéího myšlenkového odkazu se tato má úvaha věnuje.
Americká socioložka a filozofka německého původu Hannah Arendtová o sobě říká: „Má profese, pokud to tak lze vůbec nazvat, je politická teorie. Necítím se být filozofkou a nedomnívám se, že jsem takto akceptována filozofy. Filozofii jsem dala sbohem jednou provždy “. K filozofii se sice takto vymezuje; přesto jí byla obklopena celý svůj život. A její osobnost - podle Pavla Kosatíka - ovlivnili právě především konkrétní filozofové jako Edmund Husserl, Karl Jasper a Martin Heidegger. Po studiích teologie (kde se poprvé setkává s Heideggerem a navazuje s ním milenecký vztah) studovala fenomenologii u Edmunda Husserla, filozofii pak u Karla Jasperse v Heidelbergu; u něj rovněž napsala svou disertační práci o konceptu lásky v díle sv.Augustina . Bezmála půl století svého života však spojila v přátelství právě s Martinem Heideggerem. Tento vztah později dočasně rozdělila válka a rovněž Heideggerova vazba na NSDAP, se kterou se Arendtová nemohla nikdy vyrovnat. Německo opouští v roce 1933 a přes Prahu a Ženevu míří do Paříže. Aktivně se zapojuje do sionistického hnutí . V roce 1936 se seznamuje se svým druhým mužem. V Paříži se ujímá vedení pobočky organizace, jejímž cílem bylo bránit děti emigrantů před antisemitismem a organizovat jejich odjezd do Palestiny. V roce 1941 odplouvá do New Yorku. Přesto se Američankou nikdy necítila a v jednom z rozhovorů řekla: “Pro mě je Německo mateřštinou, filozofií i poezií. Za tím vším si mohu a musím stát “. V USA alespoň píše do německy tištěných novin . V roce 1943 se dozvídá pravdu o osvětimském vyhlazovacím komplexu. Zpočátku tomu nevěří, ačkoliv ona i její muž říkávali, že nacisté jsou schopni všeho. Šokovalo ji to. „Nemožné bylo učiněno možným, stalo se oním nepostradatelným, neodpustitelným zlem, které se už nedalo chápat a vysvětlovat špatnými motivy zištnosti, chamtivosti, zášti, vládychtivosti a zbabělosti a které proto hněv nemohl pomstít, láska nemohla snášet, přátelství nemohlo odpustit. Právě tak, jako oběti v továrnách na smrt nebyly už lidské v očích jejích katů, tak také tato nejnovější odrůda zločinců je dokonce i mimo meze solidarity s lidskou hříšností .“ Reakcí na tuto hrůznou kapitolu dějin byla její pokračující aktivní podpora sionistického hnutí a především pak práce na knize Původ totalitarismu, kterou věnuje svému druhému manželovi, levicovému intelektuálovi Heinrichu Blücherovi.
Původ totalitarismu obsahuje tři části: Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. V prvních dvou částech se autorka snaží vypátrat kořeny totalitarismu; třetí část Arendtová věnuje samotné analýze obsahu tohoto fenoménu. Používá přitom konkrétní fakta ze dvou skutečně totalitních režimů, které kdy lidstvo podle jejího názoru poznalo. Jsou jimi nacistické Německo (období cca 1933 – 1945) a stalinský Sovětský Svaz (cca 1929 – 1953). Struktura této části knihy je rozdělena do čtyř kapitol: 1) Totalitní hnutí byla hnutími tzv. mas, což bylo umožněno historickou přeměnou společnosti v tzv.masovou (beztřídní) společnost. 2) Tato totalitní hnutí jsou založena na propagandě a organizaci. 3) Vytvoření totalitního státu a skutečná moc v rukou tajné policie. 4) Shrnutí a totalitarismus versus staré formy tyranie. Masová společnost je charakterizována jako společnost atomizovaných a izolovaných jedinců – izolovaných od přátel, rodiny, prostředí v zaměstnání; ústřední zkušenost osamělosti a přebytečnosti produkuje touhu nechat se vést, někam patřit. Masy jsou připraveni následovat (lůza vs.pokleslí intelektuálové). Masy jsou organizovány totalitní propagandou a totalitní organizací. Tady totalitní hnutí používají vědeckých zákonů rasismu a socialismu po svém, témata propagandy bývají často tajuplná (např. teorie o židovském spiknutí). Organizaci moci popisuje Arendtová prostřednictvím cibulovité struktury – v centru je vůdce, ovládající vše zevnitř; toto centrum je následně obaleno slupkami tvořícími hierarchii podle určitých kritérií (sympatizanti, stupně zasvěcení). Nad státem a za iluzorními hradbami moci leží skutečné mocenské jádro systému – tajná policie. Její funkcí je uvádět v život fiktivní svět totalitarismu – zlikvidovat skutečné politické protivníky a udržovat neustálý hon na objektivní nepřátele. Tato kategorie je definována výlučně totalitní ideologií a je možné (ne-li dokonce nutné a žádoucí) ji neustále rozšiřovat. Právě pro tyto nepřátele jsou pak budovány internační a koncentrační tábory. Podle Arendtové je hlavním krokem k totální nadvládě zabití právní a morální osoby v člověku – zničení jeho individuality. To s sebou nese zničení spontaneity a to je skutečný cíl systému. V poslední kapitole Arendtová připomíná, že totalitní vláda není vládou ani autoritativní ani tyranskou. „Nejde jen o to, že jsou prostředky totální nadvlády drastičtější, nýbrž že se totalitarismus od ostatních forem politického útlaku jako je despocie, tyranie či diktatura, liší svou podstatou. Kdekoliv se dostal k moci, vyvinul zcela nové politické instituce a zničil všechny společenské, právní a politické tradice dotyčné země. (…) Totalitní vláda vždy přeměnila společnost v masy, nahradila systém stran ne diktaturou jedné strany, ale masovým hnutím; přesunula centrum moci z armády na policii a zavedla zahraniční politiku zcela otevřeně zaměřenou na ovládnutí zbytku světa“.
Původ totalitarismu je erudovanou a reflexivní snahou Arendtové identifikovat a popsat nebývalé zlo vtělené do politického systému totalitarismu, jenž ohrožovalo životy mnoha generací obyvatel Evropy. Problém zla se stal pro Arendtovou základním tématem, kterému se věnovala do konce svého života. Vracela se k němu znovu a znovu a potýkala se s ním až do své smrti. Podle mého názoru nemohla Arendtová jinak. Pokouší se nalézt myšlenkové kořeny nenávistného hnutí, které ji samotnou donutilo opustit svoje rodné Německo. Nešlo jí však jen o to vymezit se, odsoudit. Chtěla porozumět, proč se stalo to, co se stalo, kde se bere zlo a jaké je povahy. Její sledování souvislostí a zákonitostí je úchvatné. Lze ale vůbec nějakým způsobem sjednotit tento fenomenologický a metafyzický aspekt lidské společnosti? Myslím si, že se o to Arendtová snažila už ve své polemice s Augustinem ; vzhledem k nesprávnému porozumění ale tehdy nevyčerpala vztah pojmů „lidské osoby“ a „politického společenství“ zcela. Navíc nemohla jinak než reflektovat svou zkušenost s nacistickou ideologií. Augustin sice také reflektuje přítomné zlo ve světě, avšak způsobem, který pro není Arendtovou přijatelný. Otázkou zla se ve svém díle zabývá řada dalších např. Erich Fromm, Claude Tresmontant aj).
Arendtová byla určitě kontroverzní a provokující myslitelka; ani Původ totalitarismu se nevyhnul kritice. Po uveřejnění série reportáží z procesu s Adolfem Eichmannem v časopise The New Yorker v roce 1963 zažívá těžké období – strhla se proti ní lavina kritiky, sepisovaly se petice, dostávala anonymy, mnoho přátel se s ní přestalo stýkat. Vzpomínám si na Jana Patočku a jeho tvrzení, že jsou věci, pro které stojí za to trpět a Arendtová se musí vyrovnávat s určitou osamělostí v tom, co tvrdí, nemůže však jinak. Snaží se hájit tím, že říká pravdu na úrovni věcných faktů a to je mnohdy těžké unést. Vnímá to však jako svou povinnost a zodpovědnost. „Nenapsala jsem obranu Eichmanna. Snažila jsem se ale uvést v soulad šokující průměrnost tohoto muže s jeho ohromujícími činy. Snažíc se pochopit. To není to samé, jako odpustit.(…) Od dob Sókrata a Platóna obvykle nazýváme lidským myšlením oddání se tichému dialogu se sebou samým. Odmítnutím být člověkem se Eichmann naprosto vzdal jedné z nejvíce definujících lidských vlastností – schopnosti myslet. A v důsledku toho už nebyl schopen činit morální rozhodnutí. Tato neschopnost přemýšlet stvořila možnost, že mnoho obyčejných lidí spáchalo zlé skutky gigantických rozměrů, které si nikdo před tím nedokázal představit. Projevem toku myšlení není poznání, ale rozlišování dobrého od zlého. A já věřím, že právě myšlení dává lidem v klíčových okamžicích schopnost a sílu zabránit opravdovým katastrofám.“
Kniha je napsaná v přísně akademickém formátu (poznámkový aparát je neoddělitelnou součástí každé stránky a někdy dokonce rozsahem přesahuje autorský text); přesto je vášnivou obžalobou (odsouzením) totalitního zřízení. Vychází nejen z autorčina intelektuálního snažení a bádání, ale také z vlastní osobní zkušenosti, kterou si Arendtová sama prošla. Čtenáře provokuje nejen k promýšlení fenoménu totalitarismu, ale i obecné situace doby.
Americká socioložka a filozofka německého původu Hannah Arendtová o sobě říká: „Má profese, pokud to tak lze vůbec nazvat, je politická teorie. Necítím se být filozofkou a nedomnívám se, že jsem takto akceptována filozofy. Filozofii jsem dala sbohem jednou provždy “. K filozofii se sice takto vymezuje; přesto jí byla obklopena celý svůj život. A její osobnost - podle Pavla Kosatíka - ovlivnili právě především konkrétní filozofové jako Edmund Husserl, Karl Jasper a Martin Heidegger. Po studiích teologie (kde se poprvé setkává s Heideggerem a navazuje s ním milenecký vztah) studovala fenomenologii u Edmunda Husserla, filozofii pak u Karla Jasperse v Heidelbergu; u něj rovněž napsala svou disertační práci o konceptu lásky v díle sv.Augustina . Bezmála půl století svého života však spojila v přátelství právě s Martinem Heideggerem. Tento vztah později dočasně rozdělila válka a rovněž Heideggerova vazba na NSDAP, se kterou se Arendtová nemohla nikdy vyrovnat. Německo opouští v roce 1933 a přes Prahu a Ženevu míří do Paříže. Aktivně se zapojuje do sionistického hnutí . V roce 1936 se seznamuje se svým druhým mužem. V Paříži se ujímá vedení pobočky organizace, jejímž cílem bylo bránit děti emigrantů před antisemitismem a organizovat jejich odjezd do Palestiny. V roce 1941 odplouvá do New Yorku. Přesto se Američankou nikdy necítila a v jednom z rozhovorů řekla: “Pro mě je Německo mateřštinou, filozofií i poezií. Za tím vším si mohu a musím stát “. V USA alespoň píše do německy tištěných novin . V roce 1943 se dozvídá pravdu o osvětimském vyhlazovacím komplexu. Zpočátku tomu nevěří, ačkoliv ona i její muž říkávali, že nacisté jsou schopni všeho. Šokovalo ji to. „Nemožné bylo učiněno možným, stalo se oním nepostradatelným, neodpustitelným zlem, které se už nedalo chápat a vysvětlovat špatnými motivy zištnosti, chamtivosti, zášti, vládychtivosti a zbabělosti a které proto hněv nemohl pomstít, láska nemohla snášet, přátelství nemohlo odpustit. Právě tak, jako oběti v továrnách na smrt nebyly už lidské v očích jejích katů, tak také tato nejnovější odrůda zločinců je dokonce i mimo meze solidarity s lidskou hříšností .“ Reakcí na tuto hrůznou kapitolu dějin byla její pokračující aktivní podpora sionistického hnutí a především pak práce na knize Původ totalitarismu, kterou věnuje svému druhému manželovi, levicovému intelektuálovi Heinrichu Blücherovi.
Původ totalitarismu obsahuje tři části: Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. V prvních dvou částech se autorka snaží vypátrat kořeny totalitarismu; třetí část Arendtová věnuje samotné analýze obsahu tohoto fenoménu. Používá přitom konkrétní fakta ze dvou skutečně totalitních režimů, které kdy lidstvo podle jejího názoru poznalo. Jsou jimi nacistické Německo (období cca 1933 – 1945) a stalinský Sovětský Svaz (cca 1929 – 1953). Struktura této části knihy je rozdělena do čtyř kapitol: 1) Totalitní hnutí byla hnutími tzv. mas, což bylo umožněno historickou přeměnou společnosti v tzv.masovou (beztřídní) společnost. 2) Tato totalitní hnutí jsou založena na propagandě a organizaci. 3) Vytvoření totalitního státu a skutečná moc v rukou tajné policie. 4) Shrnutí a totalitarismus versus staré formy tyranie. Masová společnost je charakterizována jako společnost atomizovaných a izolovaných jedinců – izolovaných od přátel, rodiny, prostředí v zaměstnání; ústřední zkušenost osamělosti a přebytečnosti produkuje touhu nechat se vést, někam patřit. Masy jsou připraveni následovat (lůza vs.pokleslí intelektuálové). Masy jsou organizovány totalitní propagandou a totalitní organizací. Tady totalitní hnutí používají vědeckých zákonů rasismu a socialismu po svém, témata propagandy bývají často tajuplná (např. teorie o židovském spiknutí). Organizaci moci popisuje Arendtová prostřednictvím cibulovité struktury – v centru je vůdce, ovládající vše zevnitř; toto centrum je následně obaleno slupkami tvořícími hierarchii podle určitých kritérií (sympatizanti, stupně zasvěcení). Nad státem a za iluzorními hradbami moci leží skutečné mocenské jádro systému – tajná policie. Její funkcí je uvádět v život fiktivní svět totalitarismu – zlikvidovat skutečné politické protivníky a udržovat neustálý hon na objektivní nepřátele. Tato kategorie je definována výlučně totalitní ideologií a je možné (ne-li dokonce nutné a žádoucí) ji neustále rozšiřovat. Právě pro tyto nepřátele jsou pak budovány internační a koncentrační tábory. Podle Arendtové je hlavním krokem k totální nadvládě zabití právní a morální osoby v člověku – zničení jeho individuality. To s sebou nese zničení spontaneity a to je skutečný cíl systému. V poslední kapitole Arendtová připomíná, že totalitní vláda není vládou ani autoritativní ani tyranskou. „Nejde jen o to, že jsou prostředky totální nadvlády drastičtější, nýbrž že se totalitarismus od ostatních forem politického útlaku jako je despocie, tyranie či diktatura, liší svou podstatou. Kdekoliv se dostal k moci, vyvinul zcela nové politické instituce a zničil všechny společenské, právní a politické tradice dotyčné země. (…) Totalitní vláda vždy přeměnila společnost v masy, nahradila systém stran ne diktaturou jedné strany, ale masovým hnutím; přesunula centrum moci z armády na policii a zavedla zahraniční politiku zcela otevřeně zaměřenou na ovládnutí zbytku světa“.
Původ totalitarismu je erudovanou a reflexivní snahou Arendtové identifikovat a popsat nebývalé zlo vtělené do politického systému totalitarismu, jenž ohrožovalo životy mnoha generací obyvatel Evropy. Problém zla se stal pro Arendtovou základním tématem, kterému se věnovala do konce svého života. Vracela se k němu znovu a znovu a potýkala se s ním až do své smrti. Podle mého názoru nemohla Arendtová jinak. Pokouší se nalézt myšlenkové kořeny nenávistného hnutí, které ji samotnou donutilo opustit svoje rodné Německo. Nešlo jí však jen o to vymezit se, odsoudit. Chtěla porozumět, proč se stalo to, co se stalo, kde se bere zlo a jaké je povahy. Její sledování souvislostí a zákonitostí je úchvatné. Lze ale vůbec nějakým způsobem sjednotit tento fenomenologický a metafyzický aspekt lidské společnosti? Myslím si, že se o to Arendtová snažila už ve své polemice s Augustinem ; vzhledem k nesprávnému porozumění ale tehdy nevyčerpala vztah pojmů „lidské osoby“ a „politického společenství“ zcela. Navíc nemohla jinak než reflektovat svou zkušenost s nacistickou ideologií. Augustin sice také reflektuje přítomné zlo ve světě, avšak způsobem, který pro není Arendtovou přijatelný. Otázkou zla se ve svém díle zabývá řada dalších např. Erich Fromm, Claude Tresmontant aj).
Arendtová byla určitě kontroverzní a provokující myslitelka; ani Původ totalitarismu se nevyhnul kritice. Po uveřejnění série reportáží z procesu s Adolfem Eichmannem v časopise The New Yorker v roce 1963 zažívá těžké období – strhla se proti ní lavina kritiky, sepisovaly se petice, dostávala anonymy, mnoho přátel se s ní přestalo stýkat. Vzpomínám si na Jana Patočku a jeho tvrzení, že jsou věci, pro které stojí za to trpět a Arendtová se musí vyrovnávat s určitou osamělostí v tom, co tvrdí, nemůže však jinak. Snaží se hájit tím, že říká pravdu na úrovni věcných faktů a to je mnohdy těžké unést. Vnímá to však jako svou povinnost a zodpovědnost. „Nenapsala jsem obranu Eichmanna. Snažila jsem se ale uvést v soulad šokující průměrnost tohoto muže s jeho ohromujícími činy. Snažíc se pochopit. To není to samé, jako odpustit.(…) Od dob Sókrata a Platóna obvykle nazýváme lidským myšlením oddání se tichému dialogu se sebou samým. Odmítnutím být člověkem se Eichmann naprosto vzdal jedné z nejvíce definujících lidských vlastností – schopnosti myslet. A v důsledku toho už nebyl schopen činit morální rozhodnutí. Tato neschopnost přemýšlet stvořila možnost, že mnoho obyčejných lidí spáchalo zlé skutky gigantických rozměrů, které si nikdo před tím nedokázal představit. Projevem toku myšlení není poznání, ale rozlišování dobrého od zlého. A já věřím, že právě myšlení dává lidem v klíčových okamžicích schopnost a sílu zabránit opravdovým katastrofám.“
Kniha je napsaná v přísně akademickém formátu (poznámkový aparát je neoddělitelnou součástí každé stránky a někdy dokonce rozsahem přesahuje autorský text); přesto je vášnivou obžalobou (odsouzením) totalitního zřízení. Vychází nejen z autorčina intelektuálního snažení a bádání, ale také z vlastní osobní zkušenosti, kterou si Arendtová sama prošla. Čtenáře provokuje nejen k promýšlení fenoménu totalitarismu, ale i obecné situace doby.
janhandl napsal/a o Eichmann v Jeruzaleme
Hannah Arendtová byla židovskou filozofkou a za pozornost stojí jistě celé její dílo, ovšem příznivce historie druhé světové války a zejména ty, kteří se chtějí dozvědět něco víc o holokaustu, by měla nejvíc zaujmout tato kniha. Nejde ani tak o reportáž ze soudu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem, probíhajícím počátkem šedesátých let minulého století, jako o velmi komplexní pohl... číst celéed na mašinérii vyvražďování Židů během druhé světové války.Z různých synopsí by potenciální čtenář mohl nabýt dojmu, že jde o rozšířenou reportáž ze soudu, který probíhal v Jeruzalémě. Ano, Hannah Arendtová u soudu byla a velmi pečlivě vše zaznamenávala pro The New Yorker. Nejde ale o reportáž, do tohoto žánru by se tahle skvělá kniha dala zařadit jen velmi těžko. Autorka dění během různých slyšení zmiňuje jen velmi okrajově a používá ho jako zdroj pro představování nejen Eichmanna, ale i dalších pohlavárů účastnících se na perzekuci Židů. Pokud se pustíte do čtení a dojdete až na konec, zjistíte, že vás Arendtová provedla historií holokaustu velmi šikovně. Nevynechávala klíčová data a osobnosti, zaměřila se na všechny státy Evropy a procesy, kterými měli být Židé eliminováni.
Eichmannův příběh je samozřejmě v knize zásadní, autorka předložila čtenářům jeho biografii i psychologický profil, představila ho jako zapomětlivého úředníčka, který měl ve Třetí říši pověst specialistu na židovskou otázku. Nejprve pracoval na vyhánění Židů, na jejich nucené emigraci z Německa. Dalšími fázemi pak bylo jejich koncentrování a vyhlazování, to vše už během druhé světové války.
Celou knihou se prolíná historie holokaustu a Eichmannovy zásahy do ní. Pokud si knihu přečtete, uděláte si obrázek nejenom o Eichmannovi (zde je autorka skvělá, poskytuje exkurz do jeho možného uvažování, snaží se mu dostat pod kůži), ale i o dnes těžko uvěřitelném úřednickém aparátu, který rozhodoval o životech milionů lidí. Hannah Arendtová jde do hloubky, snaží se vyzdvihovat klíčové morální otázky holokaustu a odpovídat na ně. Je spravedlivá, a i když termín “banalita zla” zazní až na samém konci knihy, jako téma je v knize klíčový.
Jak se Eichmann obhajoval a za co ho chtěli dostat na šibenici? Bylo vůbec správné unést ho z Argentiny? Jaký byl jeho podíl na vyvražďování Židů na východě a jak se autorka divá na jeho kontakty s Židy a napomáhání jejich emigraci, samozřejmě za příslušně tučný finanční obnos? Zabil Eichmann někdy osobně nějakého Žida? A jak sám přijal svůj rozsudek?Tohle všechno jsou otázky a témata v knize podrobně rozebíraná. Nečekal jsem, že se mi kniha bude tak dobře číst, přece jen autorčino filozofické zázemí by mohlo mnohé čtenáře děsit. Knihu ale evidentně nepsala pro odborníky, ale pro veřejnost. Koneckonců i tak byly koncipovány její reportáže, které z Jeruzaléma posílala do Ameriky.
Tuhle knížku si nechám v knihovně na nějakém přístupném místě a budu vědět, že se k ní můžu kdykoliv vrátit. Osudy Židů a jejich trýznitelů jsou v ní popsány velmi systematicky, nechybějí časté zmínky o Terezínu, který autorka popisuje jako vlastně “fešácké” ghetto, do kterého se nacisté nebáli vodit inspekce z Červeného kříže. Knihu tedy doporučuji jako ucelený zdroj informací o takzvaném konečném řešení. Eichmann a soud s ním jsou něco navíc, co dává tématu další rozměr.
Eichmannův příběh je samozřejmě v knize zásadní, autorka předložila čtenářům jeho biografii i psychologický profil, představila ho jako zapomětlivého úředníčka, který měl ve Třetí říši pověst specialistu na židovskou otázku. Nejprve pracoval na vyhánění Židů, na jejich nucené emigraci z Německa. Dalšími fázemi pak bylo jejich koncentrování a vyhlazování, to vše už během druhé světové války.
Celou knihou se prolíná historie holokaustu a Eichmannovy zásahy do ní. Pokud si knihu přečtete, uděláte si obrázek nejenom o Eichmannovi (zde je autorka skvělá, poskytuje exkurz do jeho možného uvažování, snaží se mu dostat pod kůži), ale i o dnes těžko uvěřitelném úřednickém aparátu, který rozhodoval o životech milionů lidí. Hannah Arendtová jde do hloubky, snaží se vyzdvihovat klíčové morální otázky holokaustu a odpovídat na ně. Je spravedlivá, a i když termín “banalita zla” zazní až na samém konci knihy, jako téma je v knize klíčový.
Jak se Eichmann obhajoval a za co ho chtěli dostat na šibenici? Bylo vůbec správné unést ho z Argentiny? Jaký byl jeho podíl na vyvražďování Židů na východě a jak se autorka divá na jeho kontakty s Židy a napomáhání jejich emigraci, samozřejmě za příslušně tučný finanční obnos? Zabil Eichmann někdy osobně nějakého Žida? A jak sám přijal svůj rozsudek?Tohle všechno jsou otázky a témata v knize podrobně rozebíraná. Nečekal jsem, že se mi kniha bude tak dobře číst, přece jen autorčino filozofické zázemí by mohlo mnohé čtenáře děsit. Knihu ale evidentně nepsala pro odborníky, ale pro veřejnost. Koneckonců i tak byly koncipovány její reportáže, které z Jeruzaléma posílala do Ameriky.
Tuhle knížku si nechám v knihovně na nějakém přístupném místě a budu vědět, že se k ní můžu kdykoliv vrátit. Osudy Židů a jejich trýznitelů jsou v ní popsány velmi systematicky, nechybějí časté zmínky o Terezínu, který autorka popisuje jako vlastně “fešácké” ghetto, do kterého se nacisté nebáli vodit inspekce z Červeného kříže. Knihu tedy doporučuji jako ucelený zdroj informací o takzvaném konečném řešení. Eichmann a soud s ním jsou něco navíc, co dává tématu další rozměr.
Jitka Hanko napsal/a o Eichmann v Jeruzalémě
Tato kniha není lehkým čtením. Vyžaduje od čtenáře alespoň základní povědomí o událostech týkajících se židovského národa po nástupu Hitlera k moci. Je to vynikající text, analyzující proces s Eichmannem a události mu předcházející a to velice objektivně. Právě tato objektivita a touha pochopit vyvolaly řadu nepochopení. Je až zarážející, jak se dějiny opakují a jak se lidstvo z událost... číst celéí, pramenících z jeho stinné stránky, není schopné nebo ochotné poučit…
Podle Hannah Arendtové je násilí tím nejkřiklavějším projevem moci, autorka v této útlé knížce upozoňuje na fakt, že každý úbytek moci je otevřenou výzvou k násilí - přinejmenším z důvodu, že pro ty, kteří drží moc v rukou a cítí, že jim z nich vypadává, ať už se jedná o vládu nebo o ovládané, bylo vždy obtížné odolat pokušení nahradit ji násilím. Arendtová dále tvrdí, že vláda založená... číst celé výhradně na prostředcích násilí nikdy neexistovala. Jedná se o velice zajímavý spis plný hlubokých myšlenek, doporučuji.
Deniska napsal/a o Eichmann v Jeruzalémě
Ač si autorčiných názorů obvykle cením, tato její publikace mě i přes nesmírně zajímavé téma nenadchla. Kniha se zabývá procesem s Adolfem Eichmannem, kterého se Arendtová v Jeruzalémě jako redaktorka jednoho časopisu účastnila. Eichmann byl obžalován z toho, že po celou dobu existence nacistického režimu a zejména pak během druhé světové války páchal jak zločiny proti židovskému národ... číst celéu, tak i válečné zločiny. Kniha v sobě skrývá temný a pravdivý příběh o páchání zločinů proti lidskosti, ovšem některé autorčiny názory, ve kterých zpochybňuje schopnost člověka používat "zdravý" racionální rozum vyvolávají vlnu kontroverze.
Když se vám podaří prokousat s velkou spoustou vznešených slov a pochopit jejich vlastní význam, najdete v téhle té velmi tenké knížce docela nahuštěné ho textu poměrně dost jasné poselství. Trošku mě mrzí že se tyto myšlenky nedají říct trošku jednodušeji, tak aby byly aplikovatelné a přidatelne i pro neúplně filosoficky zaměřené čtenáře, protože právě pro ně by tahle četba mohla mít t... číst celéen nejvyšší význam...
analfabetka napsal/a o Eichmann v Jeruzaleme
Reportáž z procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem z pera Hannah Arendtové nese podtitul Zpráva o banalitě zla. Klade si zde otázku, zda je oprávněně označován za jednoho ze hlavních strůjců konečného řešení židovské otázky či zda nebyl Eichmann, člověk s nevalným vzděláním, spíše pouhým úředníkem, který horlivě plnil, co se mu řeklo. Arendtová popisuje také celý složitý syst... číst celéém německých úřadů. Kniha je to složitá, byť velice zajímavá.
domiky napsal/a o Eichmann v Jeruzaleme
Kniha Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla je dnes již klasikou, ale jedná se o dost složité čtení. Kniha je reportáží z procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě. Arendtová, ač sama židovka, ukazuje, že označení Eichamanna za hlavního strůjce konečného řešení není tak jasné a jednoznačné. V knize je pečlivě vysvětlen celá složitá mašinérie konečného řešení... číst celé, které stálo životy miliony lidí, a také role jednotlivých úřadů a osob.
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
Sledujte nás:
