Proč byla Evropa dvacátého století tak náchylná podléhat totalitarismu a čím se moderní totalitní režimy vyznačují? Pokud chceme porozumět a odpovědět si na tuto otázku, pomoci nám může významná a vysoce oceňovaná kniha Hannah Arendtové nazvaná Původ totalitarismu. Právě seznámení se s tímto dílem, resp. jeho částí věnovanou totalitarismu, ale rovněž nahlédnutí do života Arendtové a jejího myšlenkového odkazu se tato má úvaha věnuje.

Americká socioložka a filozofka německého původu Hannah Arendtová o sobě říká: „Má profese, pokud to tak lze vůbec nazvat, je politická teorie. Necítím se být filozofkou a nedomnívám se, že jsem takto akceptována filozofy. Filozofii jsem dala sbohem jednou provždy “. K filozofii se sice takto vymezuje; přesto jí byla obklopena celý svůj život. A její osobnost - podle Pavla Kosatíka - ovlivnili právě především konkrétní filozofové jako Edmund Husserl, Karl Jasper a Martin Heidegger. Po studiích teologie (kde se poprvé setkává s Heideggerem a navazuje s ním milenecký vztah) studovala fenomenologii u Edmunda Husserla, filozofii pak u Karla Jasperse v Heidelbergu; u něj rovněž napsala svou disertační práci o konceptu lásky v díle sv.Augustina . Bezmála půl století svého života však spojila v přátelství právě s Martinem Heideggerem. Tento vztah později dočasně rozdělila válka a rovněž Heideggerova vazba na NSDAP, se kterou se Arendtová nemohla nikdy vyrovnat. Německo opouští v roce 1933 a přes Prahu a Ženevu míří do Paříže. Aktivně se zapojuje do sionistického hnutí . V roce 1936 se seznamuje se svým druhým mužem. V Paříži se ujímá vedení pobočky organizace, jejímž cílem bylo bránit děti emigrantů před antisemitismem a organizovat jejich odjezd do Palestiny. V roce 1941 odplouvá do New Yorku. Přesto se Američankou nikdy necítila a v jednom z rozhovorů řekla: “Pro mě je Německo mateřštinou, filozofií i poezií. Za tím vším si mohu a musím stát “. V USA alespoň píše do německy tištěných novin . V roce 1943 se dozvídá pravdu o osvětimském vyhlazovacím komplexu. Zpočátku tomu nevěří, ačkoliv ona i její muž říkávali, že nacisté jsou schopni všeho. Šokovalo ji to. „Nemožné bylo učiněno možným, stalo se oním nepostradatelným, neodpustitelným zlem, které se už nedalo chápat a vysvětlovat špatnými motivy zištnosti, chamtivosti, zášti, vládychtivosti a zbabělosti a které proto hněv nemohl pomstít, láska nemohla snášet, přátelství nemohlo odpustit. Právě tak, jako oběti v továrnách na smrt nebyly už lidské v očích jejích katů, tak také tato nejnovější odrůda zločinců je dokonce i mimo meze solidarity s lidskou hříšností .“ Reakcí na tuto hrůznou kapitolu dějin byla její pokračující aktivní podpora sionistického hnutí a především pak práce na knize Původ totalitarismu, kterou věnuje svému druhému manželovi, levicovému intelektuálovi Heinrichu Blücherovi.

Původ totalitarismu obsahuje tři části: Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. V prvních dvou částech se autorka snaží vypátrat kořeny totalitarismu; třetí část Arendtová věnuje samotné analýze obsahu tohoto fenoménu. Používá přitom konkrétní fakta ze dvou skutečně totalitních režimů, které kdy lidstvo podle jejího názoru poznalo. Jsou jimi nacistické Německo (období cca 1933 – 1945) a stalinský Sovětský Svaz (cca 1929 – 1953). Struktura této části knihy je rozdělena do čtyř kapitol: 1) Totalitní hnutí byla hnutími tzv. mas, což bylo umožněno historickou přeměnou společnosti v tzv.masovou (beztřídní) společnost. 2) Tato totalitní hnutí jsou založena na propagandě a organizaci. 3) Vytvoření totalitního státu a skutečná moc v rukou tajné policie. 4) Shrnutí a totalitarismus versus staré formy tyranie. Masová společnost je charakterizována jako společnost atomizovaných a izolovaných jedinců – izolovaných od přátel, rodiny, prostředí v zaměstnání; ústřední zkušenost osamělosti a přebytečnosti produkuje touhu nechat se vést, někam patřit. Masy jsou připraveni následovat (lůza vs.pokleslí intelektuálové). Masy jsou organizovány totalitní propagandou a totalitní organizací. Tady totalitní hnutí používají vědeckých zákonů rasismu a socialismu po svém, témata propagandy bývají často tajuplná (např. teorie o židovském spiknutí). Organizaci moci popisuje Arendtová prostřednictvím cibulovité struktury – v centru je vůdce, ovládající vše zevnitř; toto centrum je následně obaleno slupkami tvořícími hierarchii podle určitých kritérií (sympatizanti, stupně zasvěcení). Nad státem a za iluzorními hradbami moci leží skutečné mocenské jádro systému – tajná policie. Její funkcí je uvádět v život fiktivní svět totalitarismu – zlikvidovat skutečné politické protivníky a udržovat neustálý hon na objektivní nepřátele. Tato kategorie je definována výlučně totalitní ideologií a je možné (ne-li dokonce nutné a žádoucí) ji neustále rozšiřovat. Právě pro tyto nepřátele jsou pak budovány internační a koncentrační tábory. Podle Arendtové je hlavním krokem k totální nadvládě zabití právní a morální osoby v člověku – zničení jeho individuality. To s sebou nese zničení spontaneity a to je skutečný cíl systému. V poslední kapitole Arendtová připomíná, že totalitní vláda není vládou ani autoritativní ani tyranskou. „Nejde jen o to, že jsou prostředky totální nadvlády drastičtější, nýbrž že se totalitarismus od ostatních forem politického útlaku jako je despocie, tyranie či diktatura, liší svou podstatou. Kdekoliv se dostal k moci, vyvinul zcela nové politické instituce a zničil všechny společenské, právní a politické tradice dotyčné země. (…) Totalitní vláda vždy přeměnila společnost v masy, nahradila systém stran ne diktaturou jedné strany, ale masovým hnutím; přesunula centrum moci z armády na policii a zavedla zahraniční politiku zcela otevřeně zaměřenou na ovládnutí zbytku světa“.

Původ totalitarismu je erudovanou a reflexivní snahou Arendtové identifikovat a popsat nebývalé zlo vtělené do politického systému totalitarismu, jenž ohrožovalo životy mnoha generací obyvatel Evropy. Problém zla se stal pro Arendtovou základním tématem, kterému se věnovala do konce svého života. Vracela se k němu znovu a znovu a potýkala se s ním až do své smrti. Podle mého názoru nemohla Arendtová jinak. Pokouší se nalézt myšlenkové kořeny nenávistného hnutí, které ji samotnou donutilo opustit svoje rodné Německo. Nešlo jí však jen o to vymezit se, odsoudit. Chtěla porozumět, proč se stalo to, co se stalo, kde se bere zlo a jaké je povahy. Její sledování souvislostí a zákonitostí je úchvatné. Lze ale vůbec nějakým způsobem sjednotit tento fenomenologický a metafyzický aspekt lidské společnosti? Myslím si, že se o to Arendtová snažila už ve své polemice s Augustinem ; vzhledem k nesprávnému porozumění ale tehdy nevyčerpala vztah pojmů „lidské osoby“ a „politického společenství“ zcela. Navíc nemohla jinak než reflektovat svou zkušenost s nacistickou ideologií. Augustin sice také reflektuje přítomné zlo ve světě, avšak způsobem, který pro není Arendtovou přijatelný. Otázkou zla se ve svém díle zabývá řada dalších např. Erich Fromm, Claude Tresmontant aj).

Arendtová byla určitě kontroverzní a provokující myslitelka; ani Původ totalitarismu se nevyhnul kritice. Po uveřejnění série reportáží z procesu s Adolfem Eichmannem v časopise The New Yorker v roce 1963 zažívá těžké období – strhla se proti ní lavina kritiky, sepisovaly se petice, dostávala anonymy, mnoho přátel se s ní přestalo stýkat. Vzpomínám si na Jana Patočku a jeho tvrzení, že jsou věci, pro které stojí za to trpět a Arendtová se musí vyrovnávat s určitou osamělostí v tom, co tvrdí, nemůže však jinak. Snaží se hájit tím, že říká pravdu na úrovni věcných faktů a to je mnohdy těžké unést. Vnímá to však jako svou povinnost a zodpovědnost. „Nenapsala jsem obranu Eichmanna. Snažila jsem se ale uvést v soulad šokující průměrnost tohoto muže s jeho ohromujícími činy. Snažíc se pochopit. To není to samé, jako odpustit.(…) Od dob Sókrata a Platóna obvykle nazýváme lidským myšlením oddání se tichému dialogu se sebou samým. Odmítnutím být člověkem se Eichmann naprosto vzdal jedné z nejvíce definujících lidských vlastností – schopnosti myslet. A v důsledku toho už nebyl schopen činit morální rozhodnutí. Tato neschopnost přemýšlet stvořila možnost, že mnoho obyčejných lidí spáchalo zlé skutky gigantických rozměrů, které si nikdo před tím nedokázal představit. Projevem toku myšlení není poznání, ale rozlišování dobrého od zlého. A já věřím, že právě myšlení dává lidem v klíčových okamžicích schopnost a sílu zabránit opravdovým katastrofám.“

Kniha je napsaná v přísně akademickém formátu (poznámkový aparát je neoddělitelnou součástí každé stránky a někdy dokonce rozsahem přesahuje autorský text); přesto je vášnivou obžalobou (odsouzením) totalitního zřízení. Vychází nejen z autorčina intelektuálního snažení a bádání, ale také z vlastní osobní zkušenosti, kterou si Arendtová sama prošla. Čtenáře provokuje nejen k promýšlení fenoménu totalitarismu, ale i obecné situace doby. schovat popis