Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi.
číst celé
Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi.
schovat popis
Recenze
Jako bych četla vlastní životopis. Taky jsem vyrostla na jižní Moravě a pak se odstěhovala do velkoměsta. Když jsem knížku četla, úplně jsem slyšela moje rodiče, babičku, lidi z vesnice, kam zajíždím k našim.....nejednou mi ukápla slzička...i když vetšinou slzička smíchu :D vřele doporučuju, velmi oddechové čtení.
Tahle kniha byla něčím, co neumím popsat trochu jiná. Ale to nemyslím nijak zle. Kniha se mi líbila, nebyla tedy od autorky ta nejpovedenější, ale byla fajn. Příběh mě bavil, dokázal mě i rozesmutnit. Četl se příjemně, oddechově...
Konec byl takový nijaký... ale celkový dojem z knihy mi nejspíš nezkazil.
Kniha se mi celkem líbila, najdeme v ní příběh o návratu k vlastním kořenům, odehrává se u nás na Slovácku. Jako rodačce přímo z města, ve kterém se děje knihy odehrává se mi kniha četla ještě lépe.
Já musím napsat jen samou chválu, doporučuji, je to příjemné čtení.
Hlavní hrdinkou je třiatřicetiletá Eliška, která se po patnácti letech života v Praze a v cizině vrací do rodného města. Proč se vrací, jsem vlastně vůbec nepochopila. Ok, vyhodili ji z reklamky, má za sebou pár nevydařených vztahů, nic z toho mi ale nepřipadá jako dostatečný důvod k přesunu do do města s deseti tisíci obyvateli, notabene zpět do domu rodičů, kde věčně něco nefunguje a na rozvrzané válendě v dětském pokojíku se nedá spát. Rodiče nerezignovali jen na údržbu domu, jejich partnerský vztah už také dávno skončil, byť dosud při Eliščiných víkendových návštěvách úspěšně předstírali opak. Svou dospělou neprovdanou a bezdětnou dceru ale překvapivě vítají s otevřenou náručí. A nepřipadá jim divný ani Eliščin nápad otevřít si na náměstí prodejnu s rybářskými potřebami. Eliška si začíná zvykat na život v maloměstě, ve kterém chcípnul pes, pokouší se vyplnit si volný čas nabízejícími se aktivitami, potkává se s lidmi, které zná z mládí a navazuje poněkud svérázné milostné a sexuální vztahy. Najde Eliška samu sebe? Co pro ni znamená její rodina? Chce Eliška vůbec dospět?
Musím se přiznat, že první dvě třetiny knihy se mi líbily opravdu moc. Možná v tom trochu hraje burčák, který jsem při čtení tematicky (a systematicky) popíjela, ale já se opravdu bavila. Veselí je totiž (minimální v první polovině) pojato jako humoristická kniha, stylem tak trochu podobná třeba Aristokratce. A některé příhody jsou opravdu skvostné - třeba u cvičení s dětmi nebo kursu vaření jsem se smála nahlas (Směju se u Třeštíkové? Já? Co se děje?)
Eliska po navratu k rodicum z Prahy zacne podnikat, prozije par vztahu i smrt az z toho nakonec dospeje.
Kniha Veselí mi v hlavě zůstane nejspíše jen díky její zvláštní obálce, které moc nefandím.
Příběh byl zajímavý, místy jsem se usmívala, místy mě některé pasáže rozesmutnily. Jen ten konec byl takový o ničem, že nemůžu dát moc dobré hodnocení...