Ač to nikdy nedělám, musím se přiznat, že u knihy Sofie, Smrťák a já jsem si přečetla pár komentářů od čtenářů, kteří ji již četli. Nevím proč, možná proto, že mě zaráželo tak nízké hodnocení. Byla jsem zvědavá, jaký příběh bude a musím říct, že já se tedy s většinou názorů neztotožňuji. Pro mne byl tento příběh vtipný, milý, a přiznám se, že až na jednu scénu jsem si čtení opravdu užila.
Jméno hlavního vypravěče příběhu Sofie, Smrťák a já zůstane čtenářům utajeno po celou dobu. Všechno začíná ve chvíli, kdy se u hlavního hrdiny ozve zvonek – už to je celkem divné, protože u něj skoro nikdy nikdo nezvoní. A ještě divnější je ten za dveřmi. Představí se jako Smrt. A hlavní hrdina má tři minuty na to si něco přát, než umře.
Ovšem! Během těch tří minut zazvoní zvonek znovu – nepochopitelné. A za dveřmi stojí Sofie.
V tom okamžiku začíná děj, který je mnohem delší, než ony tři minuty. Za tu dobu, co Smrt, Sofie a hlavní hrdina řeší, co a jak, zjišťují, kdo je kdo, co, kdo, kde, a hlavně jak bude vypadat budoucnost, stihnou udělat spoustu jiných věcí, které pro hlavního hrdinu jsou v tu chvíli velmi důležité.
„Copak se můžeme na matku zlobit, že se vrátila do Polska? Nemůžeme. Protože v lásce se nemůžeš zlobit. „
V příběhu Sofie, Smrťák a já jsem velmi ocenila dialogy. Ty autor napsal dle mých měřítek skvěle. Ať už šlo o sarkasmus, trochu té empatie, porozumění nebo mateřské lásky, bylo vše popsáno jako „obyčejná“ realita, nikde nic přikrášlováno a právě tohle mi imponovalo. Že se autor nesnažil být vtipný za každých okolností a právě díky tomu to na mě humorně působilo.
Musím říct, že nejednou jsem se zasmála upřímně, spontánně, a až na jednu scénu „mezi nebem a zemí“, která se mi příliš nelíbila, bylo vše velmi dobré.
„Kde se dva spojí pod mým jménem, vždycky se spolčí proti mně.“
Jedno se knize musí nechat. Sofie, Smrťák a já je příběhem, který patří mezi ty, jenž rozděluje čtenáře do dvou skupin: kterým se to líbí a na ty, kterým se to prostě nelíbí. Možná je to jedno z těch vyprávění, kde je lepší nečíst anotaci a pak se nechat unášet na vlnách fantazie, než předvídat, co to bude a mít nějaká očekávání.
Já jsem pověstná tím, že anotace nečtu a tím pádem, nebyla má očekávání pokažena a já si čtení užila.
Pokud hledáte něco milého, něco lehce humorného, něco se sarkasmem, a skvělými, trefnými dialogy, rozhodně se podívejte po této knize.
Sofie, Smrťák a já je příkladem, kdy bude lepší nedat na recenze, které jsou na všech možných stránkách, ale udělat si vlastní názor. Protože já jsem důkazem toho, že se mi kniha líbila, i když ji jiní odsoudili. 🙂
Recenze
Paradoxně nejsympatičtější postavou v celé knize je Smrťák. Elegantně oblečený sympaťák, který je vždy šarmantní a galantní k ženám, jenž navíc projevuje až dětské nadšení i z těch úplně nejobyčejnějších věcí, je tahounem většiny komických scén v knize. O něco méně sympatií ve mně vzbuzoval apatický hlavní hrdina, který se nechával unášet životem bez sebemenší snahy o cokoliv.
Knížku můžu doporučit, moc se mi líbila.
Na Databázi knih má kniha docela nízké hodnocení, ale mě se kniha celkově líbila. Je to oddechová kniha, která má čtenáře pobavit. Jedná se o autorovu prvotinu. Kniha se stala předlohou divadelní hry, byla přeložena do nizozemštiny a francouzštiny a připravuje se podle ní film. Budu zvědavý na filmové zpracování podle této knihy a rád se na film podívám. :)
Kniha obsahuje také ilustrace.
Jméno hlavního vypravěče příběhu Sofie, Smrťák a já zůstane čtenářům utajeno po celou dobu. Všechno začíná ve chvíli, kdy se u hlavního hrdiny ozve zvonek – už to je celkem divné, protože u něj skoro nikdy nikdo nezvoní. A ještě divnější je ten za dveřmi. Představí se jako Smrt. A hlavní hrdina má tři minuty na to si něco přát, než umře.
Ovšem! Během těch tří minut zazvoní zvonek znovu – nepochopitelné. A za dveřmi stojí Sofie.
V tom okamžiku začíná děj, který je mnohem delší, než ony tři minuty. Za tu dobu, co Smrt, Sofie a hlavní hrdina řeší, co a jak, zjišťují, kdo je kdo, co, kdo, kde, a hlavně jak bude vypadat budoucnost, stihnou udělat spoustu jiných věcí, které pro hlavního hrdinu jsou v tu chvíli velmi důležité.
„Copak se můžeme na matku zlobit, že se vrátila do Polska? Nemůžeme. Protože v lásce se nemůžeš zlobit. „
V příběhu Sofie, Smrťák a já jsem velmi ocenila dialogy. Ty autor napsal dle mých měřítek skvěle. Ať už šlo o sarkasmus, trochu té empatie, porozumění nebo mateřské lásky, bylo vše popsáno jako „obyčejná“ realita, nikde nic přikrášlováno a právě tohle mi imponovalo. Že se autor nesnažil být vtipný za každých okolností a právě díky tomu to na mě humorně působilo.
Musím říct, že nejednou jsem se zasmála upřímně, spontánně, a až na jednu scénu „mezi nebem a zemí“, která se mi příliš nelíbila, bylo vše velmi dobré.
„Kde se dva spojí pod mým jménem, vždycky se spolčí proti mně.“
Jedno se knize musí nechat. Sofie, Smrťák a já je příběhem, který patří mezi ty, jenž rozděluje čtenáře do dvou skupin: kterým se to líbí a na ty, kterým se to prostě nelíbí. Možná je to jedno z těch vyprávění, kde je lepší nečíst anotaci a pak se nechat unášet na vlnách fantazie, než předvídat, co to bude a mít nějaká očekávání.
Já jsem pověstná tím, že anotace nečtu a tím pádem, nebyla má očekávání pokažena a já si čtení užila.
Pokud hledáte něco milého, něco lehce humorného, něco se sarkasmem, a skvělými, trefnými dialogy, rozhodně se podívejte po této knize.
Sofie, Smrťák a já je příkladem, kdy bude lepší nedat na recenze, které jsou na všech možných stránkách, ale udělat si vlastní názor. Protože já jsem důkazem toho, že se mi kniha líbila, i když ji jiní odsoudili. 🙂