I loučení bolí méně, když na ně nejste sami.
Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku.
Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i...
číst celé
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami.
Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku.
Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit.
Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit.
Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.
schovat popis
Recenze
Lidsky, laskavě a zcela empaticky prožijete nádherný mezigenerační vztah dědečka s vnukem, až budete toužit mít také takový.
Toto téma je často nevděčné, snadno může sklouznout k patosu či pesimismu. Tady se ovšem přese všechno vyřčené nese pozitivní nádech.
Zaujal mě popisek, kdy dědeček vede rozhovory o životě s vnoučkem a kniha opravdu nezklame..
Celkově se mi moc líbí autorův styl psaní, krásně se to čte a chvílemi si člověk popláče, ale i zasměje... je to opravdu moc lidsky a citlivě napsaný příběh, který vám i pomůže si spoustu věcí uvědomit.
Dvě generace vedle sebe a těžké odcházení a loučení..
Knížka je to sice smutná, ale přitom plná laskavého humoru, citu, emocí a lásky. Zároveň jsem si uvědomila, jak těžké to musí být, když mozek člověku odejde dřív, než tělo...
Nejhorší ze všeho je, pokud máme někoho blízkého z rodiny, který je po fyzické stránce na tom celkově dobře, ale začínají se mu vytrácet vzpomínky, pletou se mu osoby, které patří do jeho rodiny, celkově ztrácí paměť, ztrácí orientaci v čase.. Členové rodiny, pokud s takovým člověkem žijí v jedné domácnosti, anebo jej často navštěvují, musí mít velké pochopení a snažit se dotyčnému člověku vysvětlit, jak se ve skutečnosti věci mají. Na počátku nemoci si to sám dotyčný člověk ještě uvědomuje, jak je na tom, ale s postupující nemocí je to čím dál tím horší a horší až to může dojít do takového stadia, kdy musí být člověk hospitalizován v nemocnici, anebo v nějakém sanatoriu, kde je o něj odborně postaráno.
Líbily se mi rozhovory Noaha a jeho dědečka, ve kterých si povídají o všeličem. Dědeček také vzpomíná na svoji ženu, Noahovu babičku a v knize také vystupuje Noahův táta. Autor zpracoval téma citlivě, zároveň se v knize vyskytuje také humor.
Hned na začátku knihy jsem se dost podivila, protože tak autor píše, že kniha vůbec neměla být, že to měla být krátká novela na jeho blogu pro podpoření nějaké nadace. Už ten začátek mě nabudil k tomu, abych četla dál.
Pro mě je tahle kniha zase jedno dokonalé čtení, kdy nemyslím na nic, než na děj, který mě do sebe vtáhne. 👏🏻
Přibližně na každé druhé stránce bylo něco, co jsem si chtěla zvýraznit. Už teď se moc těším, až si ten kratičký příběh přečtu znovu. Až si zase popláču a až mě zase pohladí po duši ty úžasné myšlenky.
Bez nadsázky můžu říct, že tahle knížka se v mé knihovně stane nejspíš takovým druhým Malým princem. Moc bych si přála, aby se mnou byla ve chvílích, kdy budu takovéto situace prožívat já, protože je v ní ukryto tolik lásky, naděje, pochopení...
Rozhodně ji doporučuji úplně všem, ale čtěte ji pomalu, nezhltněte ji najednou. Byla by obrovská škoda připravit se o některou z emocí, které by ve vás příběh jinak vyvolal...
Knížka je o odcházení, o tom jak je to těžké vyrovnat s tím, když nám někdo odejde, ať už ztratíme lásku, nebo blízkého člověka. Při čtení jsem byla napnutá, chvílemi se usmívala, ale chvílemi mi zase bylo smutno.
Byla to první knížka od autora co jsem četla a moc se mi líbil jeho styl psaní, že jsem si musela přečíst i ty ostatní. Moc doporučuji.
Vyborna to kniha, dekuji za ni moc a velice rada ji timto prostrednictvim doporucuji dale. Toto se povedlo.
Emoce mi skákaly od radosti až po takový veliký smutek... sinusoida nahoru dolů. Z řádku na řádek vás umí text rozveselit a hned na dalším trpíte úzkostí. Ale text je podán tak strašně příjemně - rozmluvou malého chlapce s jeho dědou, pak ve vzpomínkách dědy a již zesnulé babičky, zapomnětlivé chvíle dědy a jeho syna.
Pro mě moc, moc příjemné.
Ale! Všechna tato teoretická negativa v Každém ránu výborně fungují. Vy díky tomu stihnete navázat pouto s postavami, které doslova za několik stran zmizí. A to se často nepodaří ani kouskům o stovkách stran.
A každé ráno je cesta domů delší a delší původně ani nemělo být knihou. Jsem ale hrozně ráda, že tato útlá novelka vyšla, sice vás úplně rozcupuje, ale zároveň pohladí po duši a přivede na spoustu myšlenek. Není to veselé, je to příběh dědy a jeho milované ženy, syna Teda, vnuka Noahnoaha a jednoho mozku, který odchází dřív než tělo.. Je tam spoustu momentů, u kterých jsem se zastavila a začala nad nimi přemýšlet, spoustu detailů, které vás doženou k slzám, ale na konci se vlastně cítíte dobře a já vím, že jsem to nečetla naposledy.
Knihu doporučuji.