Tato kniha byla pro mne výzvou, poněvadž je hodně obsáhlá, má téměř 580 stran! Říkal jsem si, že knihu budu mít na hodně dlouhou dobu, minimálně na 2 měsíce, než všechno přečtu. U takto obsáhlých románů je důležité, jestli kniha osloví čtenáře hned na počátku a pokud by čtenář zjistil, že ho námět knihy neoslovil, že to není jeho šálek čaje, raději je lépe sáhnout po jiné knize, než by četl knihu, která ho nebaví.
Kniha má 4 díly – Tatínkova sláva, Maminčin zámek, Čas tajemství a Čas lásek. Čas lásek nevyšel za autorova života, byl vydán 3 roky po jeho smrti zásluhou Pagnolova přítele Bernarda de Fallois. Kniha je výborně hodnocena, a tak jsem byl zvědavý, jaké hodnocení udělím po přečtení knihy. Knihu bych hodnotil na 4 hvězdičky, tj. 80 %. Nelze popřít, že Marcel Pagnol má talent vypravování a tato kniha dokazuje, že je velkým romanopiscem, ačkoliv jeho doménou byla dramata a pracoval také na filmech. Tyto vzpomínky začal psát v 60 letech. Zajímavé bylo, že autor poodhalil na konci 2. dílu, jak dopadly některé postavy a třetí díl pokračuje, jakoby závěrečná část z konce 2. dílu vůbec nebyla vyřčena. Trochu jsem se obával, že už se nesetkám s těmito postavami, naštěstí se tak nestalo. Hlavními postavami v knize jsou Marcel, jeho rodiče, strýc s tetou, jeho mladší bratr a sestra, o které moc nevypráví, poněvadž byla hodně malá. V knize se vyskytuje řada vedlejší postav.
Přestože se mi kniha celkově líbila, nalezl jsem v knize nějaké části, které mne nebavily. Kniha je založena na skutečných autorových zážitcích z dětství a dospívání a studia na gymnáziu. Nejvíce se mi líbily části, kdy autor (Marcel) navštěvoval se svou rodinou usedlost, která se nacházela nedaleko Marseille. Byl to kraj Procence s krásnou přírodou. Trávili tam víkend a hlavně prázdniny. Marcel se seznamuje s klukem Lilim, se kterým navazuje přátelství. V knize se také dočteme o jeho první lásce.. Líbilo se mi také, když chodil na lov s jeho tátou a strýcem, kde lovili především ptáky a zajíce. Marcel chodil později na lov sám, anebo v doprovodu svého kamaráda Liliho. Při četbě jsem se přenesl na toto krásné místo a určitě bych nepochybně také rád trávil prázdniny v této lokalitě. Líbilo by se mi tam v jakékoli roční době, za pěkného slunného dne, kdy je všechno rozkvetlé a přenáší se na nás všechna vůně rostlin, anebo také kdyby pršelo.
Méně se mi líbily některé části, když Marcel začal studovat na gymnáziu. Popisuje prostředí gymnázia, jednotlivé profesory, kteří jej vyučují, seznamujeme se s jeho kamarády. Udivilo mne, že studenti na gymnáziu tolik zlobili a častokrát za své prohřešky museli odpykávat trest, kterému říkali KARCER. Také bylo zajímavé, že na gymnáziu strávili poměrně hodně času, téměř celý den. Měli klasickou výuku, tak jak ji běžně známe, potom hodiny přípravy, mezitím také přestávky. Dozvěděl jsem se, že ve francouzském školství je stupnice známkování od 20. Číslo 20 představuje nejlepší známku, číslo 0 znamená, že známka je zcela nedostatečná. Někdy bylo až zarážející, jak nevhodným způsobem se studenti chovali k profesorům. Také mne zarazilo chování jednoho studenta, kamaráda od Marcela, jehož prohřešky podporovaly jeho mamka a teta. Zdálo se mi to neuvěřitelné, přitažené za vlasy, nicméně patrně je to pravda a autor si nic nepřikrášloval. Větší část ze studentského života Marcela mne příliš neoslovila, zaujala mne třeba část, kdy Marcel začal psát básně. Bohužel jeho tvorbě byl věnován malý prostor. Líbila se mi také kapitola Lagneauova láska. Zajímavá byla také kapitola s názvem Morem postižení, která pojednává příběh o moru v roce 1720. Závěr této kapitoly byl jakoby nedokončený. Pokud by autor měl za svého života čas, určitě by provedl ještě nějaké další úpravy a závěr by vylepšil. Jak jsem se dočetl v doslovu, tuto kapitolu chtěl vydat jako samostatnou povídku.
Pokud bych měl shrnout celkově knihu, tak nejvíce se mi líbily první dvě části – Tatínkova sláva a Maminčin zámek. Tyto části byly výborné. V třetí části už narazíme na začátky studia na gymnáziu a tyto části pro mě byly už méně zajímavé v porovnání s prvními dvěma částmi. Pokud chcete vyzkoušet tuto knihu a nejste si jisti kvůli tomuto velkému rozsahu, určitě doporučuji přečíst alespoň Tatínkovu slávu a Maminčin zámek. Čtení je poklidné, v knize se nachází hodně humorných situací (např. nákup věcí u vetešníka, průchod cestou přes zámky, příběh babičky a dědy, příhoda s hadem..). Určitě je kniha vhodná také pro mladší čtenáře svým obsahem. Jedná se o knihu, kterou nepřečtete na jedno posezení, musíte si knihu dávkovat postupně, musíte si udělat na knihu hodně času, pokud se chcete dočíst až do úplného závěru. Když má člověk na svém kontě 6 křížků, a někdy i mnohem méně, tak může rekapitulovat svůj život a mnohdy se uchyluje na vzpomínky svého dětství a mládí. Pokud jeho dětství bylo pěkné a má mnoho zážitků, se kterými se chce podělit s ostatními čtenáři, tak je určitě fajn, když tyto zápisky autor sepíše a předloží je čtenářům. Marcel Pagnol vyrůstal ve městě, a když se seznámil s novým prostředím zcela odlišným, než doposavad znal, tak jej hodně uchvátilo a nejraději by byl, kdyby tam zůstal navěky a už nikdy se nenavrátil do města. Vzpomínky, které nám předkládá, mu zůstaly navždy v srdci a rozsáhle nám o nich povídá.
V knize se mi líbila také předmluva, kde autor přemýšlí o literatuře a jejím rozdělení a ve které píše s nadhledem o této knize. V prvním až třetím díle nejsou jednotlivé kapitoly očíslovány nebo pojmenovány, kapitoly jsou mezi sebou odděleny znakem hvězdičky *. U čtvrtého dílu jsou už kapitoly pojmenovány.
Ale o to větším překvapením pak je takováto knížka, která mě zaujme od začátku.
Při popisu lumpáren, někdy až kruťáren, mi občas zatrnulo, jinak ale bylo vyprávění vtipné. Bavila mě víc doba dětských let, konec už mě moc nebavil.
Atmosféra francouzského venkova je tu ale nádherná.
Dávám čtyři hvězdičky z pěti hvězd a doporučuji.
Kniha má 4 díly – Tatínkova sláva, Maminčin zámek, Čas tajemství a Čas lásek. Čas lásek nevyšel za autorova života, byl vydán 3 roky po jeho smrti zásluhou Pagnolova přítele Bernarda de Fallois. Kniha je výborně hodnocena, a tak jsem byl zvědavý, jaké hodnocení udělím po přečtení knihy. Knihu bych hodnotil na 4 hvězdičky, tj. 80 %. Nelze popřít, že Marcel Pagnol má talent vypravování a tato kniha dokazuje, že je velkým romanopiscem, ačkoliv jeho doménou byla dramata a pracoval také na filmech. Tyto vzpomínky začal psát v 60 letech. Zajímavé bylo, že autor poodhalil na konci 2. dílu, jak dopadly některé postavy a třetí díl pokračuje, jakoby závěrečná část z konce 2. dílu vůbec nebyla vyřčena. Trochu jsem se obával, že už se nesetkám s těmito postavami, naštěstí se tak nestalo. Hlavními postavami v knize jsou Marcel, jeho rodiče, strýc s tetou, jeho mladší bratr a sestra, o které moc nevypráví, poněvadž byla hodně malá. V knize se vyskytuje řada vedlejší postav.
Přestože se mi kniha celkově líbila, nalezl jsem v knize nějaké části, které mne nebavily. Kniha je založena na skutečných autorových zážitcích z dětství a dospívání a studia na gymnáziu. Nejvíce se mi líbily části, kdy autor (Marcel) navštěvoval se svou rodinou usedlost, která se nacházela nedaleko Marseille. Byl to kraj Procence s krásnou přírodou. Trávili tam víkend a hlavně prázdniny. Marcel se seznamuje s klukem Lilim, se kterým navazuje přátelství. V knize se také dočteme o jeho první lásce.. Líbilo se mi také, když chodil na lov s jeho tátou a strýcem, kde lovili především ptáky a zajíce. Marcel chodil později na lov sám, anebo v doprovodu svého kamaráda Liliho. Při četbě jsem se přenesl na toto krásné místo a určitě bych nepochybně také rád trávil prázdniny v této lokalitě. Líbilo by se mi tam v jakékoli roční době, za pěkného slunného dne, kdy je všechno rozkvetlé a přenáší se na nás všechna vůně rostlin, anebo také kdyby pršelo.
Méně se mi líbily některé části, když Marcel začal studovat na gymnáziu. Popisuje prostředí gymnázia, jednotlivé profesory, kteří jej vyučují, seznamujeme se s jeho kamarády. Udivilo mne, že studenti na gymnáziu tolik zlobili a častokrát za své prohřešky museli odpykávat trest, kterému říkali KARCER. Také bylo zajímavé, že na gymnáziu strávili poměrně hodně času, téměř celý den. Měli klasickou výuku, tak jak ji běžně známe, potom hodiny přípravy, mezitím také přestávky. Dozvěděl jsem se, že ve francouzském školství je stupnice známkování od 20. Číslo 20 představuje nejlepší známku, číslo 0 znamená, že známka je zcela nedostatečná. Někdy bylo až zarážející, jak nevhodným způsobem se studenti chovali k profesorům. Také mne zarazilo chování jednoho studenta, kamaráda od Marcela, jehož prohřešky podporovaly jeho mamka a teta. Zdálo se mi to neuvěřitelné, přitažené za vlasy, nicméně patrně je to pravda a autor si nic nepřikrášloval. Větší část ze studentského života Marcela mne příliš neoslovila, zaujala mne třeba část, kdy Marcel začal psát básně. Bohužel jeho tvorbě byl věnován malý prostor. Líbila se mi také kapitola Lagneauova láska. Zajímavá byla také kapitola s názvem Morem postižení, která pojednává příběh o moru v roce 1720. Závěr této kapitoly byl jakoby nedokončený. Pokud by autor měl za svého života čas, určitě by provedl ještě nějaké další úpravy a závěr by vylepšil. Jak jsem se dočetl v doslovu, tuto kapitolu chtěl vydat jako samostatnou povídku.
Pokud bych měl shrnout celkově knihu, tak nejvíce se mi líbily první dvě části – Tatínkova sláva a Maminčin zámek. Tyto části byly výborné. V třetí části už narazíme na začátky studia na gymnáziu a tyto části pro mě byly už méně zajímavé v porovnání s prvními dvěma částmi. Pokud chcete vyzkoušet tuto knihu a nejste si jisti kvůli tomuto velkému rozsahu, určitě doporučuji přečíst alespoň Tatínkovu slávu a Maminčin zámek. Čtení je poklidné, v knize se nachází hodně humorných situací (např. nákup věcí u vetešníka, průchod cestou přes zámky, příběh babičky a dědy, příhoda s hadem..). Určitě je kniha vhodná také pro mladší čtenáře svým obsahem. Jedná se o knihu, kterou nepřečtete na jedno posezení, musíte si knihu dávkovat postupně, musíte si udělat na knihu hodně času, pokud se chcete dočíst až do úplného závěru. Když má člověk na svém kontě 6 křížků, a někdy i mnohem méně, tak může rekapitulovat svůj život a mnohdy se uchyluje na vzpomínky svého dětství a mládí. Pokud jeho dětství bylo pěkné a má mnoho zážitků, se kterými se chce podělit s ostatními čtenáři, tak je určitě fajn, když tyto zápisky autor sepíše a předloží je čtenářům. Marcel Pagnol vyrůstal ve městě, a když se seznámil s novým prostředím zcela odlišným, než doposavad znal, tak jej hodně uchvátilo a nejraději by byl, kdyby tam zůstal navěky a už nikdy se nenavrátil do města. Vzpomínky, které nám předkládá, mu zůstaly navždy v srdci a rozsáhle nám o nich povídá.
V knize se mi líbila také předmluva, kde autor přemýšlí o literatuře a jejím rozdělení a ve které píše s nadhledem o této knize. V prvním až třetím díle nejsou jednotlivé kapitoly očíslovány nebo pojmenovány, kapitoly jsou mezi sebou odděleny znakem hvězdičky *. U čtvrtého dílu jsou už kapitoly pojmenovány.