Pamatuju si, když jsem ještě jako puberťák sledovala skoky na lyžích v TV a střídavě fandila trojici Ahonen, Hannawald, Janda. Když vyšla tahle kniha, těšila jsem se, až si ji přečtu. A když jsem ji pak na Světě knih ve stánku nakladatelství Olympia sehnala za bezkonkurenční cenu 50 Kč (jen proto, že má kniha na zadních deskách lehký škrábanec, který ovšem na funkci nemá vliv), nemusela jsem se rozhodovat.
Janne Ahonen je prostě skokanská legenda, o tom není sporu. Na závodech vždy vypadal hrozně nedostupně a odtažitě, kolikrát jsem sama nevěděla, jestli mu mám fandit nebo ho nenávidět. Knížka odhaluje jeho život i mimo závodění, dočtete se o tom, jak začínal od naprosté nuly a díky své píli a sebezapření se vypracoval tam, kam se dostal málokdo. Opravdu po dočtení musím před tímhle velikánem smeknout.
Jediné, co mě šokovalo, byl konec knihy, ve kterém jsou celkem detailně popsány diety skokanů před začátkem sezóny a v jejím průběhu. Opravdu se mi otevírala pusa údivem, když sám Ahonen a jeho kamarádi vyprávěli, jak nemohli během závodů ani chodit na masáže, protože jejich vyhublá těla vstřebávala obrovské množství masážního oleje. Olej je tuk a to si oni v sezóně nemůžou dovolit. Je k neuvěření, že se vůbec dokázali udržet na nohou.

Jenomže tady všechna chvála končí. Jakkoli můžu vyzdvihovat Ahonena a dávat ho za vzor sportovcům, měla by kniha jako taková sloužit jako vzor pro to, jak knihy rozhodně nedělat!

Nějak se nemůžu rozhodnout, kdo tu knihu pohnojil nejvíc. Kandidátů je totiž požehnaně.
1. Samotný autor Pekka Holopainen.
Probůh, kdo tomuhle člověku dovolil psát? Ten člověk absolutně není schopný udržet myšlenku a dát knize nějaký logický řád. Jednotlivé kapitoly skáčou od pejska ke kočičce, zleva doprava, takže se například v jedné kapitole dozvíte o narození Ahonenova prvního syna, a až o několik kapitol později se dozvíte, za jakých okolností byl počat. Opravdu. Kniha nepostupuje ani chronoligicky po letech, ani se nějak uceleně nevěnuje třeba v jedné kapitole výhradně jednomu tématu. Je to opravdu neskutečně chaotické.
2. Překladatelé a korektor
Takové neumětely aby člověk pohledal. Možná umí finsky, ale o jejich znalosti češtiny nemůže být řeč. Jsou to naprostí ignoranti co se týká stylistiky, gramatiky a pravopisu. S naprostou vážností tvrdím, že si vymysleli úplně nová, vlastní pravidla. Čárky si hážou do vět jak se jim chce, na tečky na konci vět snad rezignovali úplně. Uvozovky nejčastěji používají buď jen na začátku přímé řeči nebo jen na jejím konci, ale jen málokdy v obou případech. Je opravdu směšné číst, že chudáka Ahonena po těžkém pádu poslali do diakonického ústavu, protože poslat ho na diagnózu by asi bylo moc nudné, nebo co. Taky ho nezapomněli poslat na závody s výzbrojí, protože výstoj má kdekdo.
Korektor podle mě knihu ani moc nepokazil. Nemohl, protože vedle ní ani neležel. Natož aby v ní něco opravil.
3. Nakladatelství
To je na vině asi nejvíc. Za prvé za to, že nechalo knihu překládat totální amatéry. Za druhé za to, že šetřilo na korektorovi. Za třetí za to, že si nedalo pozor na finální podobu textu, takže část jedné kapitoly chyběla, zato ale byla jen tak uprostřed věty nahrazena textem z kapitoly jiné, kterou jsem si díky tomu mohla přečíst dvakrát. Díky!
A za čtvrté proto, že vyměnilo krásnou původní obálku Ahonena s orlími křídly za tuhle nudnou, takže pasáž textu, která popisovala právě onu původní obálku a historku s ní spojenou, nedávala naprosto žádný smysl. Nehledě na to, že Ahonen má opravdu přezdívku orel, takže ponechat původní obálku by bylo logické.
Ale to bych asi chtěla moc. schovat popis