Ražba mince, jako základního platebního prostředku v rámci domácí i zahraniční směny, je v období raného středověku chápána jako jeden ze základních atributů státnosti. Otázkám spojeným se zahájením českého mincovnictví je věnována pozornost našich i zahraničních badatelů již bezmála 250 let. Hledání počátků ražby domácí mince připomíná detektivní příběh s množstvím indicií, ale jen s nepatrným množstvím přímých důkazů. Základním pramenem poznání nejen počátků českého mincovnictví, ale rovněž ekonomických procesů probíhajících v rámci širšího prostoru raně středověké střední Evropy, zůstávají, při nedostatku písemných pramenů, nálezy mincí. Ty jasně dokládají, že již před zaražením domácí mince byla v obchodním styku v Čechách využívána s rostoucí intenzitou mince cizí. V průběhu 9. století to byly denáry ražené v mincovnách karolínské říše, od počátku 10. století mince z bavorských mincoven. Jsou důkazem, že se Čechy postupně stávaly součástí širšího ekonomického prostoru západní Evropy. Je proto logické, že rostoucí moc přemyslovského státu a jeho politické a kulturní ukotvení vedly v určitém okamžiku vývoje k nutnosti zahájení ražby vlastní mince. Kniha Jiřího Lukase a Jana Videmana přináší nový pohled na užívání a funkci ražené mince v Čechách v průběhu 9. a 10. století a na základě prokazatelných skutečností odpovídá na otázky spojené se zaražením domácí mince. Koriguje rovněž některé obecně přijímané téze a staví před čtenáře nový obraz počátků českého mincovnictví. Její významnou součástí je vedle detailního soupisu a popisu raně středověkých mincovních depotů, ukrytých v průběhu 50.-70. let 10. století v oblastech střední a severní Evropy, rovněž katalog českých denárů tzv. staršího bavorsko-švábského (devítibodového) typu, ražených v Praze v průběhu 70. let 10. století. Ražba mincí, jako základního platebního prostředku v rámci domácí i zahraniční směny, je v období raného středověku chápána jako jeden ze základních atributů státnosti. Není tedy překvapivé, že otázky spojené se zahájením českého mincovnictví jsou již bezmála 250 let předmětem zájmu našich i zahraničních badatelů. Hledání počátků domácího mincovnictví připomíná detektivní příběh s mnoha indiciemi, ale jen s malým množstvím přímých důkazů. Základním zdrojem poznání nejen počátků českého mincovnictví, ale i ekonomických procesů probíhajících v širším prostoru raně středověké střední Evropy, zůstávají při nedostatku písemných pramenů nálezy mincí. Ty jasně dokazují, že ještě před ražbou domácí mince byly v obchodních stycích v Čechách s rostoucí intenzitou využívány mince cizí. V průběhu 9. století to byly denáry ražené v mincovnách karolínské říše, od počátku 10. století mince z bavorských mincoven. Ty dokazují, že se Čechy postupně stávaly součástí širšího ekonomického prostoru západní Evropy. Je proto logické, že rostoucí moc přemyslovského státu a jeho politické a kulturní ukotvení vedly v určitém okamžiku vývoje k nutnosti zahájit ražbu vlastní mince. Kniha Jiřího Lukase a Jana Videmana přináší nový pohled na užívání a funkci ražené mince v Čechách v průběhu 9. a 10. století a na základě prokazatelných skutečností odpovídá na otázky spojené se začátkem domácího mincovnictví. Zároveň koriguje některé obecně přijímané teze a představuje čtenáři nový obraz počátků českého mincovnictví. Vedle detailního soupisu a popisu raně středověkých mincovních depozit, ukrytých v průběhu 50.-70. let 10. století v oblastech střední a severní Evropy, je významnou součástí také katalog českých denárů tzv. staršího bavorsko-švábského (devítibodového) typu, ražených v Praze v průběhu 70. let 10. století.