Od autorky jsem v minulosti četl knihu HOUBAŘKA a líbila se mi, ačkoliv byla smutná. Kniha DLOUHÁ TRAŤ je kniha, která obsahuje 7 povídek a námětem těchto povídek je sebevražda! Povídky jsou hodně smutné a působily na mě depresivně, melancholicky, v některých okamžicích mi při čtení nebylo dobře a musel jsem přivírat oči nad přemýšlením a skutky některých postav. Nejvíce se mi líbily povídky Vrátíš se? Zbytečný člověk, Pozůstalost, Brácho. U některých povídek mi ukáplo pár slz (Vrátíš se? Brácho). U poslední povídky – BRÁCHO – jsem pociťoval, jako by tato povídka byla určena přímo pro mě, jako bych se ocitl v kůži hlavní hrdinky a prožíval s ní tento příběh a vzpomínky. Bylo to pro mě hodně silné. Musím upřímně říci, že v průběhu čtení jsem zvažoval, že knihu ohodnotím na 4 hvězdičky, ale nakonec jsem si to promyslel a knihu hodnotím na 100 %. Pokud bych udělil knize menší hodnocení, tak si myslím, že by to nebylo spravedlivé vůči jiným knihám, které jsem ohodnotil na 4 hvězdičky.
Myslím si, že Viktorie Hanišová zpracovala téma sebevraždy, které se line v jednotlivých povídkách, dobře. Bohužel dochází k tomu, že lidé páchají sebevraždy z různých důvodů – ztráty práce, lásky, šikany, psychických problémů a nespočet dalších důvodů. Osobně znám několik případů z mého bezprostředního okolí, kdy lidé spáchali sebevraždu, anebo se o ní opakovaně pokoušeli. Co se těmto lidem musí honit hlavou, když plánují sebevraždu?! V jakém špatném rozpoložení mysli musí být, když sebevraždu plánují, a nakonec ji zrealizují?! Ty pocity bezmoci, kdy člověka ovládnou temné síly, obalí ho temnota, myšlenky se zakalí, musí být těžko popsatelné pro ostatní lidi, kteří pohrdají lidmi, kteří se o sebevraždu pokusili a přežili, anebo jejím následkem zemřeli. Těžko vykreslit tyto pocity člověku, který nikdy nepomyslel na sebevraždu, byť se v životě mnohdy nacházel na dně, ale každý člověk je jinak stavěný, jinak odolný vůči problémům a stresům a bohužel někteří lidé jsou „slabší“ a mají tendence někdy těmto černočerným myšlenkám podlehnout, říkají si, že už nic na světě je nebaví, nemá smysl dát žít, nechtějí se trápit, nemají sílu ani vstát v postele, mají pocit, že nic v jejich životě nedává smysl a chtějí to jednou provždy ukončit! Když někdy přemýšlím nad tématem smrti a sebevražd, tak mi z toho není příliš dobře a vždy mi to přijde líto, že člověk se k tomuto činu rozhodl. Z druhé strany však chci říci, že v některých případech cítím s dotyčným, který chce spáchat sebevraždu a chápu jeho pohnutky k tomuto činu. Jedná se například o lidi, kteří jsou hodně nemocní a každý den je pro nich utrpení. Život je netěší a bolesti jsou natolik silné, že se jen trápí a nemůžou dál! V některých státech je povolena eutanazie a já si stále pokládám otázku, jestli je to správné či nikoliv. Říká se, že život bychom si neměli samovolně brát, když jsem si ho nedali, ale z druhého pohledu je každý odpovědný za svůj život a rozhoduje o svém životě sám. Dalo by se napsat o tématu sebevražd hodně, ale už raději končím, protože by to zřejmě bylo nekonečné..
Kniha byla smutná, ale myslím si, že stojí za přečtení. Chápu však, že tato kniha asi nebude pro všechny čtenáře a čtenář musí být v dobré pohodě a dobře naladěn, aby se pustil do těchto povídek. Pokud jste četli nějaké knihy od autorky, můžete vyzkoušet také tuto knihu a povídky si třeba dávkovat postupně do jednotlivých dnů. Kniha je docela krátká, dala by se určitě přečíst během jednoho dne, ale za sebe mohu říci, že bych asi nedokázal přečíst tyto povídky na jeden zátah, protože tolik bolesti a smutku by bylo na mě moc. Tato kniha se mi také hodí k tomu, abych ji zařadil do ČTENÁŘSKÉ VÝZVY na rok 2021 do bodu 19 – Kniha, která má na obálce srdce. :)
Myslím si, že Viktorie Hanišová zpracovala téma sebevraždy, které se line v jednotlivých povídkách, dobře. Bohužel dochází k tomu, že lidé páchají sebevraždy z různých důvodů – ztráty práce, lásky, šikany, psychických problémů a nespočet dalších důvodů. Osobně znám několik případů z mého bezprostředního okolí, kdy lidé spáchali sebevraždu, anebo se o ní opakovaně pokoušeli. Co se těmto lidem musí honit hlavou, když plánují sebevraždu?! V jakém špatném rozpoložení mysli musí být, když sebevraždu plánují, a nakonec ji zrealizují?! Ty pocity bezmoci, kdy člověka ovládnou temné síly, obalí ho temnota, myšlenky se zakalí, musí být těžko popsatelné pro ostatní lidi, kteří pohrdají lidmi, kteří se o sebevraždu pokusili a přežili, anebo jejím následkem zemřeli. Těžko vykreslit tyto pocity člověku, který nikdy nepomyslel na sebevraždu, byť se v životě mnohdy nacházel na dně, ale každý člověk je jinak stavěný, jinak odolný vůči problémům a stresům a bohužel někteří lidé jsou „slabší“ a mají tendence někdy těmto černočerným myšlenkám podlehnout, říkají si, že už nic na světě je nebaví, nemá smysl dát žít, nechtějí se trápit, nemají sílu ani vstát v postele, mají pocit, že nic v jejich životě nedává smysl a chtějí to jednou provždy ukončit! Když někdy přemýšlím nad tématem smrti a sebevražd, tak mi z toho není příliš dobře a vždy mi to přijde líto, že člověk se k tomuto činu rozhodl. Z druhé strany však chci říci, že v některých případech cítím s dotyčným, který chce spáchat sebevraždu a chápu jeho pohnutky k tomuto činu. Jedná se například o lidi, kteří jsou hodně nemocní a každý den je pro nich utrpení. Život je netěší a bolesti jsou natolik silné, že se jen trápí a nemůžou dál! V některých státech je povolena eutanazie a já si stále pokládám otázku, jestli je to správné či nikoliv. Říká se, že život bychom si neměli samovolně brát, když jsem si ho nedali, ale z druhého pohledu je každý odpovědný za svůj život a rozhoduje o svém životě sám. Dalo by se napsat o tématu sebevražd hodně, ale už raději končím, protože by to zřejmě bylo nekonečné..
Kniha byla smutná, ale myslím si, že stojí za přečtení. Chápu však, že tato kniha asi nebude pro všechny čtenáře a čtenář musí být v dobré pohodě a dobře naladěn, aby se pustil do těchto povídek. Pokud jste četli nějaké knihy od autorky, můžete vyzkoušet také tuto knihu a povídky si třeba dávkovat postupně do jednotlivých dnů. Kniha je docela krátká, dala by se určitě přečíst během jednoho dne, ale za sebe mohu říci, že bych asi nedokázal přečíst tyto povídky na jeden zátah, protože tolik bolesti a smutku by bylo na mě moc. Tato kniha se mi také hodí k tomu, abych ji zařadil do ČTENÁŘSKÉ VÝZVY na rok 2021 do bodu 19 – Kniha, která má na obálce srdce. :)
Ale pamatuju si, že Viktoriino psaní bylo opět velmi emočně náročné, velmi depresivní (což mám ráda) a... chtěla jsem napsat čtenářsky uspokojivé, ale to zní moc průměrně a to by teda rozhodně nebyla pravda. Zkrátka, Dlouhá trať mi udělala radost. Česká tvorba mě moc baví. Už bych si taky mohla přečíst i nějakého chlapa :D Zatím pořád točím jen naše skvělé ženy.
Kniha si mě získala, měla jsem u ní husí kůži... Určitě mohu doporučit, byla super! Hezky napsaná.
Neodolala jsem. Je to útlá knížka s pár povídkami a velmi smutné a depresivní téma. Povídky jsou kvalitní, autorka v nich nezapře svůj styl, jen zrovna já je četla v nesprávný čas, přidaly mi na smutku, na špatné náladě a posunuly moji mysl k truchlivosti a beznaději. No, ale život není vždy veselý, a tak to bývá i v knížkách. Dobré, i když neveselé a truchlivé počtení !