Příjemné pokračování příběhu. Alex i Leah se musí od sebe odloučit, aby poznali, že si jsou souzeni. Myslím, že bylo dobře, že ji dal Alex volnost, aby si mohla prožít studentská léta. To někdy mladým, kteří začnou spolu brzy žít chybí a potom se to snaží dohnat až , když mají závazky a mnohdy to nedopadne zrovna dobře.

Možná, že je život poskládaný z momentů. Z ničeho než momentů. A někdy se Ti podaří být ve správnou chvíli na správném místě a jindy ne. Někdy jedna vteřina změní úplně všechno. Někdy všechno rozhodne čas. Někdy chceš mluvit, ale ten druhý už tě neposlouchá. Tohle se asi prostě děje. V určitou chvíli po něčem toužíme, a za několik týdnů si na to sotva vzpomeneme, nebo to pro nás ztratí význam.

Existují těžké otevřené rány a pak ještě těžší. Ty, co nekrvácí a zdají se být zacelené, ale když se jich dotkneš, bolí pořád tak, jako když byly čerstvé. Axel byl moje rána.

Všichni máme nějaké obranné mechanismy. Proti bolesti, zradě nebo nebezpečí. Dát průchod emocím, umět je zpracovat a strávit je není vždycky snadné. To nejsložitější pro mě bylo naučit se svoje myšlenky dotáhnout až do konce. Přemýšlela jsem, přemýšlela a pořád dokola jsem přemítala o tom samém, dívala se na to z různých úhlů pohledu a perspektiv, až jsem došla k závěru, který mi přišel uspokojivý. A pak ...jsem nevěděla, co s tím závěrem mám dělat. Co má člověk udělat s pocity , které si v hlavě konečně nějak utřídí? Neuměla jsem je vypustit. Neuměla jsem ty pocity prostě nechat odplout. Měla jsem ruce plné výčitek, ale nebyla jsem schopná je vypustit, přestože nést si je na bedrech mě ničilo, protože každým dnem byly těžší a těžší. Bála jsem se. Nechtěla jsem otevřít tu krabici, do které jsem uložila to ošklivé, všechno, co se mezi námi stalo. Děsilo mě, že hranice mezi nenávistí a láskou je tak nepatrná a tenká... schovat popis