Tuhle knihu není možné brát nějak samostatně. Nutno ji pojmout celistvě a to s Doslovem, anotací a ideálně i s autorovým životopisem. Pak teprve pochopíte, proč vzniklo Nabarvené ptáče a proč je vše tak vyhrocené do extrému. I když vážně?
Když se ohlédneme do minulosti a nemusíme pouze na druhou světovou válku, zvěrstva se děla a všechna a možná i horší, které se v knize vyskytla.
Je kniha depresivní, šílená a plná zla? Je to utopie, kdy člověk má dojem, že kolem něj je jen zlo a beznaděj s nulovou šancí na nic lepšího? Celkem pak výstižně vyvolal ty emoce, které chtěl. Ty emoce, které mnoho lidí během druhé světové války pociťovali.
A to, že Rusové místo záchrany byly pohromou? Byla to lež? Nebyla.
To, co bylo v knize mi připomínalo jiné příběhy z války a historie, o nichž jsem četla. Jenže tu byly prostě nakumulované. Zcela záměrně.
Autor se rozhodl napsat tuto knihu v rámci toho popudu, když mu umírala manželka a on zjistil, že některé státy a spousta lidí o tom, co se v Polsku a Evropě dělo pochybovali, pošklebovali se tomu, nevěřili. Chtěl je svým způsobem nakopat do zadku, aby jim ukázal, jaké to bylo.
Možná i proto, že tu válku prožil sám. Jako dítě viděl, co vidět neměl.
Dneska své děti chráníme, bráníme, aby nedej bože neviděli něco zlého. Jenže, tehdy se k takovým věcem děti dostaly. Viděly. Zažily. Jak je to asi poznamenalo?
Jerzyho Kosinského celkem významně. Podle té knihy by bylo možná zajímavé, co by na to řekl psychiatr. Sám autor si to však uvědomoval. Nedokázal být šťastný, zvlášť ne potom, co mu umírala žena. Ten záchranný kruh, ta šance na nový život.Nedivím se, že to nakonec sám ukončil. Ten jeho život byl hodně drsný.
Kniha se vymyká hodnocení. Je těžké ji označit jakoukoliv hvězdou, třemi, dvěma, pěti. Je depresivní, je to plné zla, je to psycho a autobiografie autora, ale já ho zároveň chápu, co chtěl dokázat a nutno říct, že to dokázal. schovat popis