Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
MEGA VÝHODNÉ
Pichlavé ostny ironie v dojemném příběhu o filozofii a kráse.
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v...
číst celé
Pichlavé ostny ironie v dojemném příběhu o filozofii a kráse.
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu.
Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.
Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích.
schovat popis
- Nakladatel: Host
- Kód:
- Jazyk: Čeština
- Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
- Počet stran: 320
- Šířka balení: 14 cm
- Výška balení: 20 cm
- Hloubka balení: 30 mm
- Váha balení: 249 g
Recenze
Tato kniha není dokonalá, je pouze krásně napsaná, skvěle filozofická a stylově zakončená. Stále mi tam něco chybělo ale i přesto, stojí za to si ji přečíst. P.S. ... a ano, nedá se na tuto knihu zapomenout, už pěknou dobu mi stále leží v hlavě.
Velmi zvláštní kniha. Prokousat se jí nebyla legrace. Závěr jsem vytušila. Několik neotřelých myšlenek, nepodbízivé, jiné.
Na jednu stranu složité myšlenky o našem bytí, na druhou stranu je příběh vyprávěn s lehkostí a vtipem. U této knihy je skvělé pročítat se recenzemi, tolik protichůdných názorů jsem již dlouho neviděla, ale přesně takové jsem měla u čtení pocity. Ze začátku to bylo až moc složité, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a kniha mě tolik nebavila. Zlomilo se to v polovině, kdy se do příběhu dostala alespoň trošku nějaká akce a já se od knížky už nemohla odtrhnout.
Moc mě bavilo poznávat ostatní obyvatele domu, jací jsou, co dělají, ale bohužel se mi pletli, jejich jména si byla podobná a já jsem dost často nevěděla, kdo je kdo.
V příbězích mám ráda, když mají hrdinové také rádi knihy a jsou v příběhu zmiňovány. Tady máme několikrát i popsaný děj a jsem ráda, že jsem docela nedávno četla Annu Kareninu, neboť jsem alespoň věděla, o čem je řeč.
V knize se dost často řeší gramatika a např. chyby ve slovosledu a podobně, to bylo vcelku nezáživné. Neumím francouzsky, ale myslím si, že když se mluví o tom, jaké chyby se dělají ve francouzštině, tak to vyzní líp, než když překladatel musel vymyslet podobné chyby v českém jazyce.
Ano, obě hrdinky byly v podstatě nesympatické, ale postupem času se to ve mně zlomilo a já si obě zamilovala. O to pro mě byl horší konec, který byl nečekaný a poslední stránky jsem již skoro přes slzy neviděla.
Kniha budí rozporuplné pocity, ale jako celek si mě získala a já si čtení nakonec opravdu užila. Je to kniha o umění, o nalezené radosti, o kráse, která může být všude kolem nás.
Ano v tomhle duchu vidí stárnoucí vdova - domovnice panoptikum nájemníků jednoho luxusního baráku. A pro větší objektivitu je v knize i pohled dvanáctileté holky na totéž.