Dá se říct, že je to filozofický román, který vypráví o dvou hlavních hrdinkách,které jsou velmi chytré, ale jsou ve spoelčnosti, ve které se chytrost od nich neočekává, takže se skrývají a dělají, že nejsou tolik "chytré". Všechny své myšlenky a úvahy, "píší" do knihy. Hezky se to čte, protože během čtení se můžete zamyslet nad růzými věcmi, které vás zastaví, a chvíli vás nechají přem... číst celéýšlet, až se k příbehu zase vrátíte.
Knížka S elegancí ježka mě donutila hodně přemýšlet. Vypráví totiž o dvou inteligentních ženách, které musí svou inteligenci skrývat, což nás nutí k zamyšlení,že ne všechno je tak jak to vypadá. Nikdy nevíme co se skrývá za tváří ostatních lidí, za jejich úsměvy, za jejich chováním. Knížka se mi četla dobře, a po jejím přečtení jsem několik dní ji nemohla pustit z hlavy. Doporučuji k př... číst celéečtení všem.
Příběh Renée, starší osamělé domovnice, která však není typická domovnice, ale miluje umění, literaturu a filozofii a snaží se to před okolím maskovat. Pak tu máme Palomu, dvanáctiletou slečnu, která je výjimečně inteligentní a rozhodne se, že spáchá sebevraždu. Obě sledujeme podle jejich deníků a více než o děj samotný, tu jde o filozofické myšlenky, které tu obě hlavní hrdinky určitým... číst celé způsobem rozebírají.
Na jednu stranu složité myšlenky o našem bytí, na druhou stranu je příběh vyprávěn s lehkostí a vtipem. U této knihy je skvělé pročítat se recenzemi, tolik protichůdných názorů jsem již dlouho neviděla, ale přesně takové jsem měla u čtení pocity. Ze začátku to bylo až moc složité, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a kniha mě tolik nebavila. Zlomilo se to v polovině, kdy se do příběhu dostala alespoň trošku nějaká akce a já se od knížky už nemohla odtrhnout.
Moc mě bavilo poznávat ostatní obyvatele domu, jací jsou, co dělají, ale bohužel se mi pletli, jejich jména si byla podobná a já jsem dost často nevěděla, kdo je kdo.
V příbězích mám ráda, když mají hrdinové také rádi knihy a jsou v příběhu zmiňovány. Tady máme několikrát i popsaný děj a jsem ráda, že jsem docela nedávno četla Annu Kareninu, neboť jsem alespoň věděla, o čem je řeč.
V knize se dost často řeší gramatika a např. chyby ve slovosledu a podobně, to bylo vcelku nezáživné. Neumím francouzsky, ale myslím si, že když se mluví o tom, jaké chyby se dělají ve francouzštině, tak to vyzní líp, než když překladatel musel vymyslet podobné chyby v českém jazyce.
Ano, obě hrdinky byly v podstatě nesympatické, ale postupem času se to ve mně zlomilo a já si obě zamilovala. O to pro mě byl horší konec, který byl nečekaný a poslední stránky jsem již skoro přes slzy neviděla.
Kniha budí rozporuplné pocity, ale jako celek si mě získala a já si čtení nakonec opravdu užila. Je to kniha o umění, o nalezené radosti, o kráse, která může být všude kolem nás.
S elegancí ježka od Muriel Barbery: Tato kniha není dokonalá, je pouze krásně napsaná, skvěle filozofická a stylově zakončená. Stále mi tam něco chybělo ale i přesto, stojí za to si ji přečíst. P.S. ... a ano, nedá se na tuto knihu zapomenout, už pěknou dobu mi stále leží v hlavě. Velmi zvláštní kniha. Prokousat se jí nebyla legrace. Závěr jsem vytušila. Několik neotřelých myš... číst celélenek, nepodbízivé, jiné.
Na téhle knize mě nedřív upoutal velice originální název. Začetla jsem se do ní a něčím mě hned zaujala. Možná to bylo postavou postarší domovnice, která však klamě tělem. Není vůbec taková jak vypadá, je sečtělá, přemýšlivá, ale velice nešťastná. Kniha vyzývá k zamyšlení nad tím, zda nehodnotíme lidi až příliš často podle zevnějšku nebo jejich pracovnímu zařazení. Občas by to chtělo po... číst celédívat se víc pod povrch a objevit, co se ukrývá uvnitř. Není to úplně lehké téma, ale určitě se k ní znovu vrátím.
Nedokonalá bouře mně přišla jako psychologická detektivka. Z rozhovorů účastníků pohřbu se postuponě odkrývají nenaplněné lásky, utajené křivdy pozůstalých a známých, kdy je spojníkem zemřelý, jeho přednosti i chyby. To vše podbarveno zimní atmosférou kdesi na francouzskémn venkově. Zdánlivě kniha nemá děj, ale při pozorném čtení lze cítit všudypřítomné napětí.
V této knize nejde tak úplně o to snažit se pochopit každé slovo a co znamená, spíše je to o tom nechat to na sebe působit pocitově a nebrat to tolik racionálním myšlením, ale fantazií a srdcem. Je zde mnoho jazykových prostředků, metafory, přirovnání, ... Když jsem se pokoušela pochopit význam jejích slov, akorát mě z toho bolela hlava, tak jsem to nechala a jenom četla a vn... číst celéímala jak slova spolu vytvářejí obrazy a jak dohromady splývají, moc se mi to líbí
Muriel Baberyová má zvláštní, poetický styl psaní, který se nemusí každému líbit. Kniha Růže sama zavádí čtenáře do Japonska a jeho zahrad. Hlavní hrdinka, Rose, která přes své relativní mládí postrádá radost a chuť do života se díky prostředí, od kterého nic neočekávala začíná měnit. Do Japonska přicestoval kvůli závěti japonského otce, kterého nikdy neviděla. ( Proč, o tom vypráví kn... číst celéiha Nesčetně hvězd. ) Konec knihy přináší pro Rose naději na radostnější život.
Tak touhle knihou s Muriel Barberyovou končím a nadále nehodlám utrácet můj tak vzácný čtenářský čas na díla z jejího pera. Už Ježek byla kniha, na které jsem si málem vylámala zuby a Elfové se postarali o to, abych se stala pouhým bezzubých čtenářem a k tomu ještě pěkně zmateným a opravdu unuděným až ke spánku. Popisovat děj téhle knihy asi nemá vůbec cenu, protože je to vlastně jedno,... číst celé je to totiž tak ezoterické a chaotické, že děj je otázkou několika málo odstavců v celé té knize. Dvě holčičky tam sice proti něčemu bojují, ale já vám ani nevím proti čemu. Nedoporučuji, prostě NE.
Asi jsem to moc nepochopil a nebo ještě nejsem na podobný styl vyzrálý a dost starý. Příběh mě přitom zaujal, ale postavy byly tak nesympatické a nechápal jsem jejich vyjadřování a jejich chování. Konec mi tam vůbec nesedl a spíš jsem ho bral až moc násilně vložený. Vůbec mě to nebavilo a musel jsem se hodně přemlouvat, abych to dočetl. Možná jsem to jen nepochopil a je to moje chyba. I... číst celé když ostatní hodnocení říkají vlastně to samé.
Na tuhle knihu jsem se opravdu těšila a přišlo opravdu obrovské zklamání. Příběh jedné starší domovnice, která se polovinu té knihy trápí nad tím, aby se náhodou neprozradila, že je mnohem inteligentnější, než si zbytek domu myslí a jedné mladé dívky, která mezi tyhle intelektuálské strachy a vzdechy přidává myšlenky na sebevraždu. Nebavila, nic nepřinesla a vlastně několik dní po přečt... číst celéení nemám v hlavě jedinou myšlenku, která by alespoň maličko zaujmula. Možná bych mohla doporučit nějaké té geniální domovnici, ale vzhledem k tomu, že má očividně každá taková dělat sama co se sebou, tak mlčím a jdu dál.
Kromě krásných metafor je román plný jemných náznaků děje a kupodivu tu dominují vůně - vůně květin a japonské kuchyně. Barberyová se s textem mazlí a každá věta má v textu své pevné místo. Někoho možná překvapí nepřeložené anglické dialogy mezi Rose a Sajoko, ale je to tak lehká cestovatelská angličtina, že není třeba se nad větami pozastavovat a například je googlit. Mnohem rušivěji n... číst celéa mě působilo skloňování Rosiina jména - Eva Sládková ho občas skloňuje podle rodu žena a někdy to tahá za oči. Na posledních stranách románu to dostane smysl, ale do té doby je to opravdu něco, co mě zaráželo. To však nic neubírá tomu, že román Růže sama vás donutí zpomalit a vychutnávat si větu za větou. Dějová linka je maličko oslabena, ale motivem bych se nebála román přirovnat například ke knize Divočina, kde Cheryl Strayed také hledá sama sebe v místě, které je pro ni naprosto mimo její komfortní zónu. Jen - ač se děj odehrává celý v Japonsku - je Růže sama mnohem civilnější a jemnější.
co nelze Muriel Barberyové upřít je poetičnost jazyka a lehkost, se kterou popisuje i ty nejobyčejnější situace, stejně jako krásnou krajinu. Kniha se tedy dozajista najde čtenáře, kteří se rádi nechají unášet kouzelným jazykem a nebude jim tolik vadit, že se v ději vlastně ztrácejí. Autorka zkrátka texty píše nádherně skoro jako by to byly básně.Své kouzlo tedy knížka rozhodně má, jen ... číst celéneosloví každého a rozhodně ne ty, kteří se po přečtení Pána prstenů a dalších velkých fantasy ság těší na něco z podobného soudku. Knihu je třeba číst pomalu, poklidně a soustředit se na to, co se v ní děje a jaký to má mít význam. Poté může jít o velmi jedinečné a zajímavé čtení.
V novém románu francouzské spisovatelsky a filozofky Muriel Barberyové se spolu s autorkou vydáváme na pomezí našeho a fantasy světa, mezi lidi a elfy, do zapadlých francouzských vesniček, stejně jako do velkolepého Říma. Zní to velmi lákavě, příběh ale rozhodně nezaujme každého.
V knize Život elfů sledujeme příběh dvou děvčátek, spojených magickým poutem, které o sobě ale ne... číst celévzájem nevědí. Dvě siroty byly předány na vychování, malá Marii na odlehlou francouzskou vesnici, zatímco Clara se ocitá uprostřed italských Alp. V příběhu postupně sledujeme, jak si děvčata uvědomují, že mají i nadpřirozené schopnosti a objevujeme, kde se vlastně vzaly v našem světě a jaké mají poslaní.
Již v názvu knihy se mluví o elfech, je ale potřeba upozornit na to, že rozhodně nemůžete očekávat elfy v takové podobě, v jaké se běžně objevují v tradičním fantasy. Přestože vlastně celý příběh je o boji proti jednomu elfovi, v knize se v podstatě neobjevují a samotný příběh je z tohoto hlediska tak trochu podivný, stejně jako mnoho dalších věcí. V knize se pohybuje velké množství osob, o kterých se nedozvíme ale nic jiného, než to, co nutně potřebujeme vědět kvůli příběhu a to platí i o malé Marii a Claře.
Mám stejnou zkušenost, kdy všechny moje kamarádky měly již přečteno a tak jsem musela také. A moc se román líbil. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni boh... číst celéatí obyvatelé našeho domu.
Kniha je taková... nijaká. Nezaujala mě, nic mi nedala a už bych ani nedokázala říct, o co tam vlastně šlo. Co se příběhu týče, ten je úplně minimální, paní Barberyová se totiž věnuje zejména vnitřnímu světu hlavní hrdinky, a daří se jí, aby byly její myšlenky trefné a zábavné. Ovšem ona zmíněná hrdinka mi vůbec nesedla. Nedokázala jsem pochopit, proč si hraje na hloupou, a ty její mono... číst celélogy plné urážek začaly být velmi brzy otravné.
Od Muriel Barberyové jsem četla už S elegancí ježka, což byla hodně odlišná kniha, a nebyla jsem z ní zrovna nadšená. Tohle je ovšem ještě horší. Vůbec jsem netušila, že se kniha věnuje jen gastronomii, myslela jsem, že to tam bude jen jako takové pozadí. Ovšem když jsem viděla ono ocenění, říkala jsem si, že to alespoň bude fajn. Chyba. Příběhem nás provází kritik, na kterého jsem měla... číst celé vesměs stejný názor jako ostatní postavy a nesnášela jsem ho.
"Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu." Ano v tomhle duchu vidí stárnoucí vdova - domovnice panoptikum nájemníků jednoho... číst celé luxusního baráku. A pro větší objektivitu je v knize i pohled dvanáctileté holky na totéž.
Tak dlouho moji známí vychvalovali do nebes tuto knihu, až jsem si ji musela přečíst taky. A přestože není mým obvyklým tématem (a nebo možná právě proto?), mě téměř okamzite nadchla a stekla na sebe veškerou mou pozornost. Velmi dobře napsané, donutí člověka zamyslet se nad tím, co to znamená vidět a jak se žije bez tohoto daru. Málokdy mě kniha tak moc donutí se zamyslet nad tím, co b... číst celéy bylo, kdyby...