Pokud existuje osoba, která je schopná zakopnout i o vlastní nohy, tak to je určitě Viola. Úspěšná žena na prahu čtyřicátky, která přežila mnoho rodinných tragédií, přesto neztratila smysl pro humor. Přestože se na ni lepí všechny trapasy, nezbývá jí nic jiného. Pomáhá jí v tom přítelkyně Matylda, kterou zná od narození. Obě jsou bez partnera a bez dětí a nad partnerským životem už zlomily hůl. Série neuvěřitelných náhod v předvánočním období však ukáže novou vizi budoucnosti. Nic se však neobejde bez pověstných Violiných přešlapů a Matyldiných rozvážných slov. Ukázka 9. kapitola Takže suma sumárum. Na Dušičky jsem si téměř rozbila tvář na náhrobním kameni chudáka pana Želibabku. Ať mu je země lehká. O týden později, při prudkém životním restartu, jsem téměř rozbila nos lektorovi pilates. Následně... K tomu se už raději ani nebudu vracet. Na cestě domů jsem potkala mimořádně šťastného bývalého manžela s novou manželkou a aby mi osud ani trochu neulehčil, dopřál mi je potkat ještě třikrát během následujících pěti dnů. Sice jen z bezpečné vzdálenosti, ale stalo se to a začala jsem to považovat za znamení. Ještě jsem netušila čeho. Nechovám vůči němu zášť. Vždyť on nemůže za to, že měl za matku hyenu. Může akorát za to, že nikdy nedokázal stát při mně. Dokonce ani v životně důležitých chvílích. Přesto jsem mu skutečně z celého srdce přála nový spokojený vztah. Teď, osvobozený od chapadel agresivní chobotnice, se z něj mohl konečně stát ideální manžel. V ten chmurný den nesněžilo. Chmurný pro mě, mimořádně zábavný pro Tylu. Chtěla jsem to potlačit do pozadí a zařadit v mysli mezi mnohé neúspěchy mého života a už je nikdy víc nezažít. Ponořila jsem se do práce. Naštěstí jsem ji milovala. Nejenže jsem měla pocit stálé přítomnosti obou rodičů, ale i vůně naší prodejny mi je neustále připomínala. Bylo to jiné než v bytě, kde žili. Kde jsem s nimi žila já. Tomu jsem se musela zbavit. Jako i mnoha jejich věcí. Ale papírnictví byla moje láska. Moje vášeň. Moje útočiště. Ráda jsem občas pustila obě dívky o hodinu dřív domů a zůstala tam sama. Nevysvětlitelný pocit bezpečí a zázemí jsem tam cítila. A dokonalou výhodou našeho rodinného obchůdku bylo, že se nacházel v bývalém polyfunkčním domě. Rodiče si ho nejprve pronajali, potom odkoupili. V patře totiž byla možnost přebudování nádherné bytové jednotky. Nejprve chtěli, abych tam s manželem bydlela já. Pro mladou začínající rodinu by to byl dar z nebes. Můj muž nechtěl o stěhování slyšet. Tedy, jeho matka nechtěla o tom slyšet. prý co bude dělat sama ve velkém domě. Že nám bude dělat společnost a o nás ráda postará a bude k dispozici, když přijdou vnoučata. Raději nás tedy zatížila hypotékou na dům, ve kterém jsem nechtěla žít. Potom rodiče uvažovali o tom, že prodají svůj byt, konečně upraví byt nad papírnictvím a přestěhují se tam. Ale k této realizaci už nikdy nedošlo. Všechny plány, sny a naděje přerušila dopravní nehoda před pěti lety. Rodiče se vraceli z nákupů a přes město jel autem šílenec, který si dokazoval svou sílu. Byla to čelní srážka. Moji rodiče a řidič druhého auta zemřeli na místě. Pro něj naštěstí, nevím, co bych mu udělala, kdyby žil. Rodiče byli tak zdevastovaní, že jsem je nemohla vidět. Nerozloučila jsem se s nimi. Sklopila jsem pohled na dvě rakve bez toho, abych je ještě alespoň jednou viděla. To bylo pro mě to nejtěžší. Minutu po minutě mi dva nejbližší lidé odešli ze života. Zůstalo po nich nakynuté těsto na kuchyňské lince. Čerstvě pověšené povlečení a balíčky cigaret, které si otec vždy sušil na radiátoru. Byt byl prázdný. Tichý. Smutný. Nejhorší byla ta bolest. Ta se nedá popsat. Tělo, srdce, hrdlo. Vše v jednom křeči. Nejprve je to odmítání, potom zoufalství a na dlouho hněv. Proč se to stalo mně? Proč mé rodině? Proč oba rodiče najednou? Neměla jsem nikoho, jen je dva. A přišla jsem o oba najednou. Bezmoc střídala agresi. Křičela jsem, kopala, házela věci na zem. Nedokázala jsem to pochopit. Hlava nechtěla přijmout definitivitu. Vzpírala jsem se, jak to jen šlo. Odmítala jsem odbornou pomoc. Dodnes mám před očima dny příprav na pohřeb a samotný pohřeb. Svokra prohlásila suše: „Smutné. Velmi smutné.“ Tím skončila veškerá její účast a empatie. Můj muž byl zdrcený. Měl rád mé rodiče. Ale před tchyní se styděl projevit jakékoliv city. Nazvala bych to slabostí. Pro mě bylo slabostí jeho neschopnost vzepřít se jí. První týdny po pohřbu jsem strávila jako živá mrtvola. Nejraději bych vlezla do hrobu k rodičům. Dala jsem výpověď v práci. Papírnictví, které jsem zavřela, jsem otevřela po více než měsíci. Obě zaměstnankyně dostaly během té doby plný plat a když jsem jim zavolala, že budeme znovu otevírat, strávily se mnou v obchodě celý víkend. Trpělivě vysvětlovaly a zasvěcovaly. Ľudmilka znala většinu písemností, všechny dodavatele a prakticky celý chod. Bez její pomoci bych nedokázala pokračovat v práci, kde tak náhle skončili moji rodiče. Jediným pozitivem, které smrt mých rodičů přinesla do mého života, bylo prudké procitnutí. Ze života, ve kterém jsem žila. Z nefunkčního manželství, do kterého jsem vstoupila otěhotněním.