Válečný deník katolického děkana Františka Wonky zachycuje život v západočeském městě Manětíně nedaleko Plzně, na hranicích protektorátu, v letech 1938 – 1945. Na více než šesti stech stranách se čtenář seznamuje s odrazem historických událostí v Druhé republice a protektorátě od okupace Sudet přes roztržení republiky až po osvobození západních Čech – zářijová mobilizace 1938, vymezení nových hranic státu, ničení opevnění, změny veřejného života, rekvizice zvonů, nálety na Plzeňsko, příchod americké a sovětské armády, reakce německého obyvatelstva na konec války... Jen Bůh o nás ví... Každé svědectví, které obohacuje pohled na dějiny, dokládá, že bytí člověka má povahu příběhu. Ten, který otevíráme s deníkem děkana Františka Wonky, přivádí čtenáře do západních Čech, do malého, starého českého města Manětína, ležícího na jazykové hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Zde by se mohlo zdát oprávněným tvrzení, že smysl českých dějin spočívá ve věčném soupeření Čechů a Němců, které vrcholilo v letech 1938 až 1945. Právě tuto dobu popsal František Wonka ve svém deníku jako skutečnou dobu temna. Při ní do krajiny nesvítila ani okna lidských příbytků, pečlivě zatemňovaná v obavě před nálety, ani kostel neosvěcovalo věčné světlo, téměř symbolicky zhasnuté. Čechy, slovy Františka Wonky, země svatého Václava, království mariánské, posvátné dědictví českého národa pod ochranou Jana Nepomuckého, na podzim roku 1938 vstupovaly do dramatického období svých dějin, které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník, který jejich osudy po dobu šesti let zachycuje, má dvě časové roviny – opakující se přírodní rytmus a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, a krutý běh času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na zažitý rituál, jímž křesťanská víra dává světu řád, Wonka chápe jako projev apokalyptického konfliktu dobra a zla, a proto jsou jeho každodenní zápisky svědectvím osobní garance víry i obrany tohoto řádu. Dobu strachu, pochybností a bolesti prožíváme s pisatelem na manětínském děkanství, v úzkém kruhu jeho blízkých a v široké rodině farníků. K nim přibývají i náhodní příchozí, aby společně protrpěli čas, v kterém pouze zkušenost posvátného dovolovala člověku překročit osobní kritickou situaci. Jako homo religiosus, jehož den členila modlitba, výuka náboženství, mše, pohřby, křty a svatby, věřil v ochranu boží a zemských ochránců, tak, jak bývalo obvyklé v českých dějinách v době úzkosti a nebezpečí. Při setkání s lidmi prožíval postupné tříbení lidských charakterů v neobvyklých, existenciálně vypjatých situacích. Nálada pisatele se měnila během války, sledované s pečlivostí zpravodaje, a ani kněžská sutana jej neuchránila od nenávisti ke krutému nepříteli. Jeho deníkové zápisy monitorovaly hladinu kolaborace i proměny vztahu k německému obyvatelstvu od tolerance až po nenávist a myšlenky na pomstu. Zpočátku nechápal nacizaci svých německy mluvících oveček, vždyť jako farář nejlépe věděl, že “prach našich předků mísil se s prachem jejich dědů“. Jak postupně krutost války, vedené nešťastným německým národem, rostla, prorokoval, že nastane čas nemilosrdné odplaty, v níž byl ochoten odpustit jen mrtvým. Deník zahajují události v září 1938 s mobilizací, zrušenou mnichovským diktátem, s rukováním do krytů a přípravami na válku. Jim učinilo konec odtržení sudetského území, které se bolestně dotklo života v Manětíně, jenž zažil útěk českého a židovského obyvatelstva do Druhé republiky, vymezené novou hranicí se závorami a celnicemi, které daly životu zcela jiné souvislosti. Wonkův deník zachycuje postupnou nacifikaci života v protektorátě, začátek války, rekvizici zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobození, příchod Američanů a Rusů i reakce místních Němců na konec války. Děj Wonkova deníku se odehrává převážně v Manětíně, s výjimkou výletu do okupované Plzně a pouti do Staré Boleslavi k Paládiu země české. Zachycuje dění na farnosti, jejíž klidné vody zčeřily příchody vojáků, uprchlíků i zajatců. Exodus lidí za války, od transportů židovských obyvatel z města přes příchod tzv. národních hostů, německých uprchlíků z Banátu, naplnil stránky deníku hlubokým soucitem i otázkami po smyslu hodnot života. Ohlas událostí ze vzdálených bojišť doléhal do městečka pod Chlumskou horou nejen jako rachot motorů letadel, které křižovaly západočeské nebe. Jeho obzor hrozivě osvětlovaly červánky vzdálených hořících měst, v nichž byli ohroženi manětínští občané, vyhnaní válečnou mašinerií na bojiště či na nucené práce. V době beznaděje a útlaku kolovaly protektorátem anekdoty „smějících se bestií“, které humor nepřešel ani pod šibenicí. Několik desítek z jejich bohatého spektra najdeme ve Wonkových denících, protože venkovský farář, který byl jejich vášnivým sběratelem, je vnímal nejen jako útěchu, ale i jako koncentrované svědectví doby. K autentickému obrazu historických událostí patří líčení „vojenské“ stránky místních událostí, které zahrnují osudy betonových bunkrů, nálety na Plzeň, noční přelety, shazování letáků a nádrží, útoky tzv. hloubkařů či postupy vojsk, které mohou přinést zajímavé informace pro vojenské historiky. Neméně zajímavé jsou reálie života městečka, na jehož okraji vyrostl mustrhof, vzorový statek, s postupným poněmčováním jeho každodenního života, od škol přes obchody až po úřady. Vyvrcholením zápisu je svědectví o dubnových a květnových dnech roku 1945, kdy se v Manětíně setkali američtí a ruští vojáci a kdy probíhala osobní katarze manětínských Němců a kolaborantů. Tehdy se vracela podle Wonkova deníku vláda věcí do rukou národa, který pod mariánskou ochranou prožil své nejtěžší historické období. Deník jako žánr k vyjádření určitého vztahu ke skutečnosti je odlišný od pamětí. Je psán bezprostředně, pro potřebu samotného autora jako podrobná zpověď očitého svědka, která je však nejen kopií, ale již i též interpretací skutečnosti. Wonkův válečný deník nabízí proto široké spektrum možností jak využít informací, obsažených v jeho stránkách. Lze jej číst jako text historický, jako pramen osobní povahy i jako text literární s obecně kulturním, sociálním či politickým obsahem, ovlivněným bezprostřední situací autora v okamžiku jeho psaní. Protože většina čtenářů sotva může mít s pisatelem deníku „společnou paměť“, bylo třeba napomoci srozumitelnosti textu doplněním historických dat, která tvoří obsáhlý poznámkový aparát, připojený editory k původnímu textu. Příběh šesti let života českých zemí v městě Manětín z pera děkana Wonky nenabízí hrdinství na bojištích, ale každodenní dialog člověka se sebou samým, a stává se tak nejen historickou sondou do válečné atmosféry, ale též dokladem toho, že lidsky odpovědné jednání se projevuje v maličkostech, jimiž lze za všech okolností dát životu kladnou hodnotu. Pozoruhodný je i jazyk deníku, který dokládá reakce na lživost protektorátního jazyka kontrastní „novořečí“ svého pisatele, jenž si pomocí emocionálně modifikovaných slov léčí zranění své citlivé duše, přestože o smyslu lidské existence nepochybuje ani v těžké situaci. Autentičnost zápisů, bezprostřední reakce na události a smysl pro jejich souvislosti s celkovou historickou situací vytvářejí z deníku děkana Wonky čtivý dokument, který obohatí zajímavým způsobem vnímání a hodnocení složité etapy českých dějin. Irena Bukačová