Na tuto knihu mne nalákala ve svém knižním videu Dana Goliášová, která byla z knihy nadšená. Rozhodl jsem se tedy, že si knihu přečtu. Bohužel nemůžu s ní úplně sdílet nadšení z této knihy. Kniha je docela obsáhlá, ale knihu jsem přečetl na jeden zátah, tj. za jeden den s přestávkami. U této knihy je asi lépe, když si čtenář rozloží knihu do více dnů a nepřečte ji najednou tak, jako tomu bylo v mém případě, poněvadž kniha není zrovna nejjednodušší na četbu. Kniha má 4 části, z nichž 3. část je intermezzo. Jedná se o mnohovrstevnatý román, na čtení jsem se musel více soustředit, někdy jsem se musel vrátit nazpět. Je to kniha, u které jsem musel více přemýšlet a následující den jsem ještě knihou listoval, abych si utřídil myšlenky a celkově si příběh zrekapituloval. Kniha vypráví o 6 spolužácích, kteří po letech pořádají abiturientský sraz. Seznamujeme se s jednotlivými spolužáky a sledujeme jejich osudy. V závěru se jednotlivé osudy proplétají. V knize se vyskytuje detektivní zápletka. Autor používá hovorový jazyk včetně vulgarismů, přeskakuje z minulosti do přítomnosti, což může působit nepřehledně.
Nejsem si jistý, jestli kniha osloví mladší čtenáře, spíše si myslím, že se kniha bude líbit a více ji porozumí čtenáři dříve narození, více se dokáží s knihou sžít a mnohem více věcí pochopí. Narodil jsem se v roce 1982, takže 80. léta a 90. léta jsou mi blízká a někdy vzpomínám na tuto prožitou dobu. Vzpomínám na pěkné chvíle, ale také byly okamžiky, které bych nejraději vymazal z mé mysli. V knize se dočteme například, jak prožívali základní vojenskou službu v Československu naši hrdinové (David Texler a Seržant), i když jsem trochu na pochybách, jestli se v některém vojenském útvaru mohl ve skutečnosti odehrávat rituál „Draftu bílýho masa“, ale z vyprávění vím, že základní vojenská služba za socialismu nebyla pro některé mladé muže jednoduchá a docházelo k různým zesměšňováním a ponižováním kluky, kteří byli na vojně mnohem déle. Mamka mi vyprávěla, že znala jednu paní, která měla syna na vojně, ale bohužel její syn psychicky nevydržel neustále ponižování, týrání a šikanování a následně spáchal sebevraždu, zastřelil se! Tyto případy nebyly ojedinělé, ale nemluvilo se o nich.
V knize se nachází také kapitola, ve které se připomíná film STARCI NA CHMELU, který se mi líbí, a v této kapitole se studenti zúčastnili chmelové brigády. Chmelové brigády jsem se nezúčastnil, ale když jsem o tom přemýšlel a nacházel bych se ve věku těchto studentů, tak jsem přesvědčený, že bych si tuto brigádu neužil, protože jsem byl uzavřený a raději jsem byl o samotě. Nepochybně bych byl raději zůstal doma. Někteří studenti byli určitě rádi, že se brigády zúčastnili, jednak opustili na nějaký čas školní lavice a přivydělali si nějakou korunu, jiní naopak byli nešťastní a raději by zůstali doma. Když tak přemýšlím, pokud bych byl jiné povahy – otevřenější a společenštější, tak bych si to určitě užil, ale to je kdyby..
V knize se dočteme také o kupónové privatizaci a rozdělení Československa. Souhlasím s tím, že kupónová privatizace byla nepromyšlená, hodně lidí přišlo o své celoživotní úspory, protože slepě věřili, že rychle zbohatnou. Některé lidé využili příležitost a rychle zbohatli, obcházeli zákony a snažili se nacházet různé kličky, aby vytěžili co nejvíce v této situaci. Patrně si řekli, že je to jedinečná příležitost, která se už nemusí opakovat. Rovněž zastávám názor, že rozdělení Československa na 2 samostatné státy – Česko a Slovensko byla hloupost. Klaus s Mečiarem o tom diskutovali u nějakého stromu a tam se na tom dohodli. Pokud chtěli politici rozdělit Československo, mělo to být provedeno formou referenda, kde by se občané k tomu vyjádřili a na základě hlasování by se pak rozhodlo. Slovensko je mi blízké, protože se tam narodila mamka a také babička tam prožila svoje mládí. Vzpomínám si, jak mi babička vyprávěla příběhy, které tam prožila. Některé z nich mám uchovány v paměti do dnešních dnů. Děda v roce 1992 nadhodil myšlenku, když jsme se ocitli na Slovensku, co když jednoho dne bude hraniční přechod mezi Českem a Slovenskem a budeme muset předkládat cestovní pasy, ale táta tomu nevěřil a pousmál se včetně ostatních rodinných členů. V roce 1993 jsme museli předkládat cestovní pasy, když jsme chtěli projet na Slovensko. Nikdy jsme se nesmířili s tím, že se Československo rozdělilo. Slovensko je krásná zem, je nám blízká a vždy ji budeme považovat na naši zem, ačkoliv je to samostatný stát.
S hodnocením knihy mám problém a stále nad hodnocením uvažuji, ale po celkovém uvážení knihu hodnotím na 3,5*. Rozhodně to není kniha, kterou bych četl podruhé, anebo kterou bych musel mít ve své sbírce. Určitě doporučuji si čtení rozložit do více dní, aby čtenář mohl všechno dostatečně vstřebat. V knize se vyskytuje hodně příběhů a postav, takže se mi někdy přihodilo, že jsem se do toho zapletl a správně jsem neporozuměl textu. Následně jsem se k tomu vrátil a rozpletl jsem klubko, do kterého jsem se zamotal, i když mám pocit, že nad některými událostmi visí pár otazníků. :) Kdo chce zavzpomínat na období komunismu a počátek 90. let a chce prožít příběh s našimi hrdiny a přijme výzvu náročnější četby, tak knihu může vyzkoušet.
Nejsem si jistý, jestli kniha osloví mladší čtenáře, spíše si myslím, že se kniha bude líbit a více ji porozumí čtenáři dříve narození, více se dokáží s knihou sžít a mnohem více věcí pochopí. Narodil jsem se v roce 1982, takže 80. léta a 90. léta jsou mi blízká a někdy vzpomínám na tuto prožitou dobu. Vzpomínám na pěkné chvíle, ale také byly okamžiky, které bych nejraději vymazal z mé mysli. V knize se dočteme například, jak prožívali základní vojenskou službu v Československu naši hrdinové (David Texler a Seržant), i když jsem trochu na pochybách, jestli se v některém vojenském útvaru mohl ve skutečnosti odehrávat rituál „Draftu bílýho masa“, ale z vyprávění vím, že základní vojenská služba za socialismu nebyla pro některé mladé muže jednoduchá a docházelo k různým zesměšňováním a ponižováním kluky, kteří byli na vojně mnohem déle. Mamka mi vyprávěla, že znala jednu paní, která měla syna na vojně, ale bohužel její syn psychicky nevydržel neustále ponižování, týrání a šikanování a následně spáchal sebevraždu, zastřelil se! Tyto případy nebyly ojedinělé, ale nemluvilo se o nich.
V knize se nachází také kapitola, ve které se připomíná film STARCI NA CHMELU, který se mi líbí, a v této kapitole se studenti zúčastnili chmelové brigády. Chmelové brigády jsem se nezúčastnil, ale když jsem o tom přemýšlel a nacházel bych se ve věku těchto studentů, tak jsem přesvědčený, že bych si tuto brigádu neužil, protože jsem byl uzavřený a raději jsem byl o samotě. Nepochybně bych byl raději zůstal doma. Někteří studenti byli určitě rádi, že se brigády zúčastnili, jednak opustili na nějaký čas školní lavice a přivydělali si nějakou korunu, jiní naopak byli nešťastní a raději by zůstali doma. Když tak přemýšlím, pokud bych byl jiné povahy – otevřenější a společenštější, tak bych si to určitě užil, ale to je kdyby..
V knize se dočteme také o kupónové privatizaci a rozdělení Československa. Souhlasím s tím, že kupónová privatizace byla nepromyšlená, hodně lidí přišlo o své celoživotní úspory, protože slepě věřili, že rychle zbohatnou. Některé lidé využili příležitost a rychle zbohatli, obcházeli zákony a snažili se nacházet různé kličky, aby vytěžili co nejvíce v této situaci. Patrně si řekli, že je to jedinečná příležitost, která se už nemusí opakovat. Rovněž zastávám názor, že rozdělení Československa na 2 samostatné státy – Česko a Slovensko byla hloupost. Klaus s Mečiarem o tom diskutovali u nějakého stromu a tam se na tom dohodli. Pokud chtěli politici rozdělit Československo, mělo to být provedeno formou referenda, kde by se občané k tomu vyjádřili a na základě hlasování by se pak rozhodlo. Slovensko je mi blízké, protože se tam narodila mamka a také babička tam prožila svoje mládí. Vzpomínám si, jak mi babička vyprávěla příběhy, které tam prožila. Některé z nich mám uchovány v paměti do dnešních dnů. Děda v roce 1992 nadhodil myšlenku, když jsme se ocitli na Slovensku, co když jednoho dne bude hraniční přechod mezi Českem a Slovenskem a budeme muset předkládat cestovní pasy, ale táta tomu nevěřil a pousmál se včetně ostatních rodinných členů. V roce 1993 jsme museli předkládat cestovní pasy, když jsme chtěli projet na Slovensko. Nikdy jsme se nesmířili s tím, že se Československo rozdělilo. Slovensko je krásná zem, je nám blízká a vždy ji budeme považovat na naši zem, ačkoliv je to samostatný stát.
S hodnocením knihy mám problém a stále nad hodnocením uvažuji, ale po celkovém uvážení knihu hodnotím na 3,5*. Rozhodně to není kniha, kterou bych četl podruhé, anebo kterou bych musel mít ve své sbírce. Určitě doporučuji si čtení rozložit do více dní, aby čtenář mohl všechno dostatečně vstřebat. V knize se vyskytuje hodně příběhů a postav, takže se mi někdy přihodilo, že jsem se do toho zapletl a správně jsem neporozuměl textu. Následně jsem se k tomu vrátil a rozpletl jsem klubko, do kterého jsem se zamotal, i když mám pocit, že nad některými událostmi visí pár otazníků. :) Kdo chce zavzpomínat na období komunismu a počátek 90. let a chce prožít příběh s našimi hrdiny a přijme výzvu náročnější četby, tak knihu může vyzkoušet.