V této knize nalezneme příběhy 8 hornických vdov. Podle mého názoru je kniha dobře zpracovaná a je určitě dobře, že autorka tuto knihu napsala. Hodně věcí, které jsou v knize zmíněny, vím z vyprávění rodičů nebo příbuzných. Bydlím v Karviné, takže to je město, ve kterém se nacházejí doly, ve kterých se těží černé uhlí. Samozřejmě, že se černé uhlí těžilo nebo těží také v přilehlých oblastech. Hodně dolů již bylo uzavřeno. Táta se vyučil důlním elektromontérem, na dole pracoval 15 let. Můj děda se přistěhoval ze Slovenska, aby mohl pracovat na dole. Strýc od mého táty pracoval na dole. Za komunismu se pořádali velké nábory na pracovní pozici horník, stále bylo nedostatek pracovníků, proto také hodně lidí přicházelo ze Slovenska. Aby bylo možno ubytovat tolik lidí, začali se stavět narychlo paneláky, ve kterých do dnešního dne bydlíme. V těchto panelácích bydleli většinou mladí lidé – horníci, kteří pracovali na dole se svými rodinami. V dnešní době je to už jiné. Věkové složení je jiné, horníci zestárli, někteří zemřeli, do bytů se přistěhovali jiní lidé.

Většinou se ztotožňuji s názory hornických vdov a citáty, které mne nejvíce oslovily, jsem si vypsal. Práce na dole je náročná. Člověk, který nikdy nesfáral a nepracoval na dole, si to nedovede představit, jakému nebezpečí jsou každý den vystavováni tito muži. Uhelný prach, nebezpečí výbuchu methanu, nehody, vysoké teploty (práce i ve 45 °C), při kterých pracují nazí, poněvadž by v oblečení nevydrželi při takových extrémních teplotách, někdy se musí plazit po čtyřech.. Někdy mám pocit, že lidé z Prahy našim krajem opovrhují, a když přijde řeč na horníky, považují je jakoby za něco méněcenného a nemohou pochopit, jak v takových podmínkách mohou pracovat.. Ale určitě bych nechtěl zevšeobecňovat, že tomu je tak u každého Pražáka, anebo lidí žijících v Čechách, kteří nevědí, co tato práce obnáší. Je pravda, že horníci si možná svou pověst zhoršili tím, že jsou často vulgární, sprostým slovům se nevyhýbají a také často hraje roli v jejich životě alkohol. Ano, je to pravda. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit, ale zase je to individuální. Když chlapi vyfárají, jsou nepochybně po celodenní šichtě vyprahlí a zajdou si na pivko – dvě, tři, ale někteří vypijí i mnohem více piv a zůstávají v hospodách až do večerních hodin. Znám časté případy z okolí, kdy se z těchto mužů stali alkoholici, i když si to nechtějí přiznat. Každopádně práce v hornictví je náročná profese a nemůže ji dělat každý. Znám případy, kdy někteří muži chtěli pracovat v dole a po čase odešli, protože to tam nezvládli, anebo ani v minulosti nechtěli pracovat v dolech, i když by si finančně polepšili. V knize jedna vdova uvedla, že když někomu za komunismu řekla, že její muž pracuje jako horník, něco to znamenalo. Horník byl někdo a také komunisté tuto profesi vyzdvihovali. Dnes je tomu jinak i v důsledku utlumování těžby a zavírání dolů. Horník měl v minulosti velký plat oproti jiným dělnickým profesím, ale jsem přesvědčen, že zaslouženě, poněvadž jak jedna vdova v knize uvedla, být horníkem znamená být jednou nohou v hrobě. Byl čtyřsměnný provoz, často se pracovalo o sobech a nedělích a jak táta někdy říká, často se dělali přesčasy. Jak říká, Pražáci jezdili na dovolené, na chalupy, užívali si a horníci pracovali během víkendu.. V dnešní době jsou platy horníků stále vyšší oproti jiným profesím, ale žádný "zázrak" to není, když si člověk uvědomí, v jakém nebezpečném prostředí pracují. Táta šel do důchodu, když měl 50 let. Vyprávěl mi, že zná také chlapy, kteří na dole pracovali 30 let, což je dlouhá doba. Když tito muži jdou do důchodu, často mají podlomené zdraví - zaprášené plíce, bolesti zad, problémy s nohami a jiné neduhy. Tato práce se podepsala na jejich zdraví. Řekl bych, že v důsledku toho se dožívají nižšího věku, ale je to asi u každého muže individuální.

Kniha se četla dobře, příběhy jsou poměrně krátké. Jedná se o první knihu, kterou autorka napsala. Je to napsáno tak, jako bychom se ocitli tváří v tvář s příslušnou vdovou. Z jednotlivých příběhů je cítit autentičnost jejich vyprávění, nic není přikrášlováno, není to psáno v květnatých souvětích, ale tak, jak se u nás mluví v našem městě a v okolí. Pro tyto ženy to musela být velká rána, když se dozvěděly, že jejich manžel zemřel na dole a už se nikdy nevrátí domů, nikdy si spolu nepopovídají a neobejmou se, nedají si pusu, nebudou společně vychovávat děti. Nedovedu si to ani v nejčernějších snech představit, že by třeba zemřel táta na dole a mamka pak zůstala sama a starala se o nás. Říká se, že ženy mají v sobě obrovskou sílu, že muži se mohou schovat, pokud jsou nějaké vyhrocené situace, že tyto situace zvládají mnohem lépe než muži. Ženy byly samozřejmě touto zprávou otřeseny, ale líbilo se mi, že se nevzdaly a pokračovaly dále v životě a vychovávaly svoje děti. Některé vdovy si našly nového partnera, jiné zůstaly sami. Každý příběh je jedinečný a musím se přiznat, že při čtení určitých pasáží mi zvlhly oči. Některé vdovy také řekly, že minulá doba se jim líbila mnohem více, než je ta současná. V něčem určitě pravdu mají, když se člověk nad dnešní dobou zamyslí..

Knihu určitě ocení všichni čtenáři, kteří mají nějakého rodinného příslušníka, který pracoval, anebo pracuje na dole a pochopí hodně věcí, které jsou ve výpovědích vdov uvedeny. Tuto knihu jsem také daroval kamarádovi, který je v důchodu a celý život pracoval na dole jako inženýr. Z knihy měl radost. V knize se dočteme osudy hornických vdov on nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky. V knize se vyskytuje také přemluva MARTINA JEMELKY, českého historika, ve které shrnuje pohled na hornictví. V knize se také vyskytují dobové materiály – fotografie, dopisy, články z novin aj. Kniha HORNICKÉ VDOVY je asi svým zpracováním ojedinělá na knižním trhu. schovat popis