V letech 1919–1922 byla Podkarpatská Rus ožehavou otázkou vnitřní i zahraniční československé politiky. Příslušnost Podkarpatské Rusi k ČSR ovlivňovala podobu bilaterálních vztahů s bezprostředními sousedy, Maďarskem i Polskem. Paradoxním problémem nového státu se po připojení Podkarpatské Rusi stalo zejména to, že se v otázce realizace mezinárodního závazku, tedy poskytnutí autonomie, od začátku střetávaly dvě takřka neslučitelné politickosprávní koncepce. Na jedné straně koncepce jednotného politického národa československého, a tedy i přísně centralisticky řízeného státu, na druhé koncepce Rusínů a jejich mezinárodněprávně garantované autonomie (územní, politické, kulturní), jejíž existenční podmínkou ale byla jen politickosprávní decentralizace v rámci tohoto státu. Rusíni požadovali, aby byli uznáni za specifickou národně-politickou korporaci uvnitř státu, a od okamžiku, kdy se Podkarpatská Rus stala součástí československého státu, se otevřeně hlásili k aktivní spoluúčasti při výkonu správy tohoto území. Je skutečností, že od počátku se názory československých a rusínských politiků na model správy tohoto území zásadně rozcházely, veřejně se však neprojevovaly. V těchto rozporech se však zásadně odrážela rozdílná míra identifikace nového státu (a jeho politického vedení) s tímto nově nabytým, ale historicky, politicky i kulturně cizím územím. Jen minimálně reflektovalo politické vedení nového československého státu historický význam tohoto procesu pro představitele domácích i zahraničních Rusínů. Tato neznalost, nezájem a kolikrát i úřednická arogance sehrály významnou roli v postupném ochlazování vztahů mezi těmi, kteří československé řešení budoucnosti Podkarpatské Rusi prosadili. Právě období let 1919–1922 je sice krátkým, ale z hlediska prosazení rusínské autonomie faktickým vrcholem této snahy, která se již v budoucnu a za demokratických podmínek nikdy nezopakovala.