Úspěšná spolupráce pražského nakladatelství Kateřiny Bečkové Schola ludus – Pragensia a litomyšlské Paseky Ladislava Horáčka dala v posledních letech vzniknout velmi populární tematické řadě edice Zmizelá Praha, seznamující čtenáře prostřednictvím dobových pohlednic a fotografií s technickou infrastrukturou města. Po třech úspěšných svazcích – Nádraží a železniční tratě / Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby, Tramvaje a tramvajové tratě / Historické centrum a Holešovice a Trhy a tržiště – se v únoru 2011 objevil na knižních pultech další titul, který už jistě nedočkavě vyhlíželi zejména příznivci trolejových vozidel, vozoven, smyček, výhybek, splítek, zastávek, čekáren, sloupků a všeho, co s dějinami pražského tramvajového provozu souvisí. Jeho autor, uznávaný historik pražské hromadné dopravy a vedoucí archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy Pavel Fojtík, se tentokrát vydal do historických předměstí a obcí na levém břehu Vltavy, tedy dnešních městských částí Praha 5, 6 a 7, aby z nepřeberného množství obrazového materiálu pečlivě vybral 160 převážně fotografických momentek vysoké historické i umělecké hodnoty, převzatých jak z Archivu Dopravního podniku či Muzea hlavního města Prahy, tak z několika soukromých sbírek, a jimi dokumentoval proměny tramvajové sítě v oblasti Bubenče, Dejvic, Podbaby, Vokovic, Střešovic, Břevnova, Bílé Hory, Smíchova, Košíř, Motola, Radlic, Zlíchova a Hlubočep, které se na tomto rozsáhlém území udály od 16. května 1876, kdy směrem od Újezdu k nádraží České západní dráhy (dnešní Smíchovské nádraží) vyjela první koněspežka. Za symbolického společného jmenovatele všech snímků bychom mohli bez obav označit Smíchov. Ten byl až do konce roku 1921 centrem veřejné správy; sídlilo zde jak okresní hejtmanství, tak okresní samospráva. Teprve 1. ledna 1922 byly všechny uvedené místní obce i katastrální území připojeny k Velké Praze. A byl to také Smíchov, odkud z Ringhofferovy továrny vyjížděly do ulic až do poslední čtvrtiny 20. století všechny tramvajové vozy. Mnohé z nich ve dnech všedních i svátečních zachytili ti, kdo neváhali v pravou chvíli stisknout spouště svých fotoaparátů. Mezi nimi zaujímá ve Fojtíkově publikaci čelné místo Ivo Mahel, následován Jiřím Čermákem, Miroslavem Knížkem, Antonínem Novotným a Miroslavem Křehlíkem. Něžné pohlaví reprezentuje Jaroslava Hussarová, nad jejímž fotografickým talentem zajisté smekne kdekterý muž. Nejstarší obrázek, pocházející z doby, jejíž pamětníky bychom už mezi námi hledali marně, vznikl v slavném ateliéru Jindřicha Eckerta (1897). Naopak nejmladší snímek pořídil vedle několika dalších sám Pavel Fojtík, a to 28. května 2009. Jistě velmi přínosným vodítkem se čtenáři stane fotografiím předcházející mapová část, do níž jsou přehledně zanesena čísla snímků včetně šipky, ukazující směr pohledu. Díky těmto patnácti schematům je tak až na výjimky přesně možné určit, odkud byl ten který záběr pořízen. Zatímco v úvodu se Fojtík ponořil do historie, aby zároveň vytkl některá specifika levobřežní tramvajové dopravy, v závěru odkazuje případného zájemce o hlubší znalost problematiky na důležité prameny a bohatou literaturu, která shodou okolností zaznamenala nejvíce přírůstků právě v čase relativně nedávném. Druhý díl Tramvají a tramvajových tratí však zdaleka není věnován jen nadšencům „elektrik“. Historickou hodnotu snímků ocení bezesporu také milovníci staré, přesněji řečeno (v souladu s edičním pojmenováním) zmizelé Prahy. Dokumentace někdejší zástavby, průběhu různých stavebních prací a zachycení některých technických zajímavostí činí z publikace cenný zdroj pro poznání „hmotné“ historie hlavního města. V neposlední řadě si jistě přijdou na své také milovníci půvabu černobílých fotografií, kterých paradoxně s nástupem nových digitálních technologií stále přibývá. Jako bonus získávají pak všichni čtenáři momentku z rodinného alba z roku 1955, na níž zapózoval coby roční batole také sám autor knihy. schovat popis