Klub rváčů byla dobrá prvotina, na které však bylo až příliš poznat, že jde právě o prvotinu autora, který má sakra co říci, ale ještě tak úplně nenašel způsob, jak to říci. A tak vrchol jeho tvorby přišel až později (za mě Program pro přeživší, Strašidla, Zalknutí).

Mezitím vznikla filmová adaptace, která se popasovala se zádrhely předlohy, vyměkla (i tak to k naprosté kontroverzi stačilo), stvořila kult a vlastně udělala Palahniuka.

Po dvou dekádách zvítězilo nutkání napsat pokračování (nebo nakopnout upadající význam páně autora či zpeněžit úspěch značky "Fight Club") a aby nedocházelo ke srovnávání ani s jedním z kultů, tak se chytře zvolil zcela jiný formát; komiks.

Výsledkem je... No, to je vlastně dobrá otázka, co je výsledkem. Asi něco jako ambivalentní punkový nedotažený megamix geniálních nápadů a výjevů, meta aluzí na meta hrátky, roztodivných témat a absence jakéhokoli spojovacího prvku. V hospodě nad pivem by se dalo dlouho a plodně debatovat o nejednou aspektu. Jsou tu stejnou měrou ty naprosto geniální jako diletantské až nechtěně směšné. A vzájemně jsou pospojované bez ladu a skladu (pasáže o Marle a jejích eskapádách jsou vyloženě zbytečné), o ději nemůže být řeč, byť se to celou dobu přetvařuje, že si to na něj hraje. Ovšem autor si to evidentně sám uvědomuje a pracuje s tím; zda dobře či ne, je věc zhola jiná. Tématy to rozhodně neustrnulo na místě a nejde o variaci téhož či sázku na jistotu v podobě vstoupení do téže řeky. Ovšem to nutně neznamená, že jde o něco, co bylo třeba říci. Rozhodně si to se čtenářovými očekáváními pohrává; někdy fér a někdy ne, ale to k Chuckovi prostě patří. schovat popis