Román odehrávající se v blíže neurčené zemi, hlavní postava je fiktivní, jde o drsné příběhy malého, desetiletého chlapce z období 2. světové války. Autor se zaměřil na svět „civilistů“ očima dítěte. Rodiče, v dobré víře, chlapce dali k adopci, aby ho zachránili před plynovými komorami. Po smrti adoptivní matky se dostává postupně do rukou jiných, zvláštních, drsných, divných lidí, ať už je to bylinářka, čarodějnice, různí sedláci nebo lidé žijící o samotě se svými zvířaty. Chlapec je svědkem takových hrůz, že si to člověk jen těžko dovede představit. A nejen svědkem, ale i jejich účastníkem. Většinou jako oběť. Zahrabaný do hnoje, vhozený do ledové vody, přivázaný k hákům ve stropě a neustále bitý a týraný. Začíná být přesvědčený, že si to zaslouží, že je to spravedlivé, když je takové malé černé cikánské dítě. Setkává se s knězem, který ho přesvědčuje o nutnosti modlit se, setkává se na konci války s rudoarmějci, Miťka a Gavrila mu zase vtloukali do hlavy, že je zbytečné se modlit, že bůh neexistuje, aby raději věřil ve Stalina. Takže když se nakonec v sirotčinci setkává se svými rodiči, má na sobě uniformu rudoarmějců a za žádnou cenu si ji nechce sundat. Je přesvědčený o správnosti toho, co slyšel od Gavrila, že jedině strana má pravdu, že člověk, aby byl šťastný, musí jít s masami pracujících.
Proč Nabarvené ptáče? Chlapec pobýval jednu dobu u Lecha, muže, který choval vzácné ptáky. Vždycky si jednoho vybral, nabarvil ho a pustil. Ptáček letěl ke svým, do jejich hejna, ale ti ho nepřijali, považovali ho za vetřelce. Stejně se tak cítil chlapec – človíček, který chtěl jen žít jako ostatní lidé, ale ti ho většinou odvrhli jako to nabarvené ptáče.
Kniha nám nabízí mnoho otázek k zamyšlení – kdo je pták, kdo je ten, který ptáky chytá, kdo je dobrý, kdo zlý, jaká je hranice mezi dobrem a zlem. Proč lidi posuzují druhé lidi podle barvy pleti, podle kulturních tradic, podle jazyka? Chlapec trpěl, nelidsky strádal, není i dnes toto téma k zamyšlení? Proč společnost ze svého středu vylučuje jedince, který je např. z jiné sociální vrstvy? Tak jak byl krutý osud chlapce v knize, tak byly kruté, brutální osudy lidí v okupovaných zemích. Někdy možná i horší. Přesto u chlapce, stejně jako u ostatních lidí vítězí vůle přežít a žít.
Recenze
Proč Nabarvené ptáče? Chlapec pobýval jednu dobu u Lecha, muže, který choval vzácné ptáky. Vždycky si jednoho vybral, nabarvil ho a pustil. Ptáček letěl ke svým, do jejich hejna, ale ti ho nepřijali, považovali ho za vetřelce. Stejně se tak cítil chlapec – človíček, který chtěl jen žít jako ostatní lidé, ale ti ho většinou odvrhli jako to nabarvené ptáče.
Kniha nám nabízí mnoho otázek k zamyšlení – kdo je pták, kdo je ten, který ptáky chytá, kdo je dobrý, kdo zlý, jaká je hranice mezi dobrem a zlem. Proč lidi posuzují druhé lidi podle barvy pleti, podle kulturních tradic, podle jazyka? Chlapec trpěl, nelidsky strádal, není i dnes toto téma k zamyšlení? Proč společnost ze svého středu vylučuje jedince, který je např. z jiné sociální vrstvy? Tak jak byl krutý osud chlapce v knize, tak byly kruté, brutální osudy lidí v okupovaných zemích. Někdy možná i horší. Přesto u chlapce, stejně jako u ostatních lidí vítězí vůle přežít a žít.
Je zarážející, jaké útrapy zažil hlavní hrdina této knihy – mladý kluk, během 2. světové války. Kolik hrůz, bití a nesnášenlivosti se dočkal od vesničanů, se kterými pobýval v jedné vesnici. Román je částečně autobiografický. Hodně událostí působilo na mě drsně, některé okamžiky, které autor popisuje, byly zarážející a až neuvěřitelné! V průběhu války bydlel u různých lidí, později se seznámil s lidmi, které obdivoval, dokonce si našel kamaráda.. Zajímavé byly také informace o pověrách, kterým věřili vesničané. V knize se nachází řada myšlenek, o kterých někdy uvažuji.
Ten film má příběh, má duši, má toho prostě dost na to, abych si ho pustila znovu.
Knihu jsem si objednala vzápětí a přečetla ji jak jinak než na jeden zátah. Asi poprvé v životě jsem ráda, že jsem první viděla film a až potom četla knihu. Ve filmu totiž nevíte, co si ten kluk vlastně vůbec myslí, přičemž kniha je jeho jedna velká myšlenka a dotahuje ten film k dokonalosti, stejně jako film dotahuje k dokonalosti ten psaný příběh. Jedno bez druhého prostě nemá takovou sílu.
Jelikož teď bankrotuji ve svém knihkupectví, kde jen celý den čekám na zákazníky a leju do sebe alkohol po hektolitrech, rozhodl jsem se konečně odšpuntovat Nabarvené ptáče, abych věděl co se mnou bude, až budu muset jít za rok dělat do KFC. No, takhle nějak si to tam představuju.
Knížka je o malým parchantovi, kterej se dostane během války na vesnici, kde žijí samý hovada. Když ho nějaký hovado už skoro přizabije, umučí nebo znásilní, parchant uteče do další vesnice kde nalezne ještě větší hovado a takhle se to opakuje pořád dokola, dokud neskončí válka a z kluka se stane Stalinista a tak dále pana krále. TANKY V KNIZE NEJSOU. COŽE? WUT. No zklamání, promarněná příležitost.
I přestože jsem v mládí musel vstávat v šest ráno do lesa na dřevo, jezdit prasatům pro kopřivy a nosit uhlí v kýblech do kotelny, byl jsem chvilkama trochu v šoku. Přeci jenom, je rozdíl když na diskotéce člověk obleze chlupatou Máňu, než když si někdo nabodne pětiletou holčičku na svůj úd. Chvílemi byla kniha tak zvrácená, že jsem si i myslel, že se to odehrává v současnosti na Slovensku během další série Farmár hladá ženu, a to už je co říct.**br**
No, ještě do poloviny to bylo za plnou palbu, ale pak už mě trochu začala iritovat ta monotónost. Jelikož z kluka se vyklubal Superman, kterej přežije padesát smrtí a každá další postava do pěti stránek na tuty chcípne nějakou odpornou smrtí, tak nebylo komu fandit. To je jako když se díváte na FC Ústí nad Labem vs. FC Benešov. To taky není komu fandit.
Každopádně to skončilo a nějaký dojmy to zanechalo, ale spíš než že bych si uvědomil hrůzy, jaký člověk může spáchat, jsem si připadal, jako bych si desetkrát za sebou pustil Umučení Krista od Mela Gibsona.
Doporučuji všem, kterým v knihách chybí sex s kozly a koňmi, znásilňování dětí, nakopávání skleniček do vagíny a další podobné poťouchlata. Takže babičce na Vánoce jako dělaný. Jestli čekáte na dědictví, tak po tomhle ji definitivně trefí šlak.
Kdo by chtěl dobrovolné číst o tom, jak někdo znásilňuje malou holčičku?! Po téhle odporné obsenni scéně jsem knihu odložit a dočíst si ji rozhodně nehodlám. Ne. Je plná zoufalství, nechutnosti, pesimismu. Ano, vážných knih je potřeba a válečných přibehu také, ale když se autor vyzyiva v nechutnostech na malých dětech, tak to podporovat nebudu. Jsem rad,že jsem ji nekoupil.
Ale nešlo to. Nechápu, jak se může kniha takhle moc prodávat, když je celá plná hrůzy a nevím čeho všeho ještě. Prostě jedna hrůznost a zrůdost za druhou, po zhruba padesáti stranách jsem knihu odložila a se znechucením vrátila. Možná jsem příliš průměrný čtenář, ale nějakou vyšší hodnotu jsem u knihy nenašla.