Stanislav Motl je známý hlavně díky svým skvělým televizním reportážím a asi nebudu sám, kdo ho počítá mezi takzvané “lovce nacistů”.Tím, jehož příběh se v knize vine jako červená nit a kdo vlastně figuruje i v jejím titulu, je Bořivoj Bartoníček. Musím přiznat, že před tím, než jsem se pustil do čtení knihy, jsem asi stejně jako většina z vás vůbec netušil, o koho jde. Bořivoj Bartoníček je jeden z mnoha tisíc uvězněných protektorátních odbojářů, jeden z neznámých hrdinů, který neváhali riskovat život za svobodu své milované země. Toto není klišé, nad kterým bychom se měli zbytečně dojímat, Bořivoj Bartoníček to tak za Protektorátu prostě měl. A jistě i sami odhadnete, že se dostal do cely smrti, byl tedy za svojí odbojovou činnost odsouzen k trestu nejvyššímu.

A naštěstí přežil, bylo totiž vyhověno žádosti o milost, kterou podal s minimální vírou v úspěch. Bořivoj Bartoníček vypověděl svůj příběh Stanislavu Motlovi a vznikla kostra knihy, která není jen příběhem jednoho hrdiny, ale jakýmsi faktografickým přehledem soudnictví a vězeňství za Protektorátu. Popisuje státní zástupce, katy, odsouzené a dozorce, odhaluje čtenářům každý detail z mašinérie, která bez milosti likvidovala elitu Československa.

Cenné jsou vzpomínky na pobyt v cele smrti, tedy v kobce, ze které se mohl odsouzený většinou dostat jenom rovnou pod gilotinu. Pražská Pankrác byla místem, kde skončily pod nožem gilotiny stovky Čechů. Mnozí z nich, i s vidinou blízké smrti, neztráceli víru ve svojí věc a nechyběl ani doslova šibeniční humor a vydávání ilegálního časopisu.

Nacistická justice a kati zavraždili mnohem více lidí, než co zahynulo na samotných válečných frontách. Jako demonstrativní údaj, který hovoří za vše, je více než 1000 popravených, které měl v letech 1943 – 1945 na svědomí pankrácký kat Alois Weiss. Podobných, i mnohem horších katů, byly na území Říše desítky a mnozí z nich měli na svědomí další Čechy.

Možná vás bude zajímat, jak skončil pražský kat Weiss. Těžko věřit, že zemřel až na konci šedesátých let jako ctihodný občan. Po válce byl zajat Sověty, pak propuštěn a dokonce žádal německé úřady po zrušení trestu smrti o náhrady za to, že nemohl vykonávat mzdu. Nacističtí soudci po válce v Německu soudili dál a mnozí z nich to dotáhli až do parlamentu…

Kniha Svědek z cely smrti není odpočinkovým čtením. Je ale plná faktů a neznámých zajímavostí. Autor svůj styl, který asi budete znát z televize, přenesl i do knihy. Stručně a úsporně poukazuje na historická fakta, dokáže je spojovat a bez zkreslení a zbytečných komentářů interpretovat. Nebál bych se ho označit za autora literatury faktu přímo ukázkového. Za zmínku stojí skvělé archivní fotografie. Jsou sice maličké, ale chápu, že to tak musí být kvůli prostoru v knize. Dobové dokumenty, například úryvky z dopisů na rozloučenou, čtenáře dozajista dojmou. Jsou totiž ukázkou nezměrné vnitřní síly, kterou odsouzenci při jejich psaní projevovali. Silnějšími momenty v knize mohou být snad už jenom popisy samotných poprav, detailní a otřesné. Samotní kati se později podivovali nad statečností těch, kteří šli na smrt a pronášeli poslední slova několik vteřin před tím, než jim hlavu od těla odťala gilotina. Ta slova velmi často vyjadřovala lásku k vlasti a zněla prostě: “Ať žije republika!” nebo “Pravda vítězí!”…

Pokud máte rádi literaturu faktu o druhé světové válce trochu úžeji zaměřenou a týkající se místních poměrů, bude pro vás toto dílo Stanislava Motla skvělou volbou. schovat popis