Tuto spisovatelka už tu nějakou chvíli je. Vím o Cyklistce i Podbrdských ženách, ale až s Herečkou ke mně prostě našla cestu.
Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném černobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý.
Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku.
Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory.
V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá.
Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla.
Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem…
Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála.
Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé.
Půjdu se podívat po dalších titulech.
Tahle kniha? Ta má atmosféru.
Recenze
Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném černobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý.
Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku.
Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory.
V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá.
Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla.
Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem…
Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála.
Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé.
Půjdu se podívat po dalších titulech.
Tahle kniha? Ta má atmosféru.
Období po první světové válce, kdy Jarmila Horáková hrála v divadle a natočila i dva filmy se střídá s obdobím v druhé světové válce, kdy bývalá herečka, současná spisovatelka píše dějství o slavné herečce, vzpomíná jaká byla, jak hrála, jak její život skončil.
Schází se se slavnými spisovateli , režisérem a ostatními herečkami v kavárně a chtěli zavést něco nového. Přestože má velké nadání a na veřejnosti je sebevědomá, vnitřně je nejistá, jestli umí vše zahrát dobře. Ani v lásce si není jistá.
Moc se mi líbí vykreslená dřívější doba. Když chtěla žena být slavná, musela se smířit s tím, že nebude mít rodinu. Dřívější doba tomu moc nepřála. I tak přemýšlí, jak by to jednou mohla zvládnout obojí, rodinu i povolání herečky.
Celou dobu jsem věděla o osudu této herečky, přesto mě konec knihy velmi zasáhl. Styl psaní vyvolává velké emoce.
Přitahovala pozornost mužů i žen. Všichni ji milovali pro její krásu i přátelskou povahu. I já si tuto knihu i herečku zamilovala. Knihu doporučuji hlavně těm, kteří mají rádi historické knihy.