Všichni teď pějí ódy na tuto knihu i autorku, ale já jdu teda trochu proti proudu, protože se mi ta kniha zase tolik nelíbila. Nebo ano, pokud by to byla první kniha na tohle téma, co jsem četla, tak by mě jistě hodně uchvátila, ale po přečtení knih od Aleny Mornštajnové mi tohle přijde jako trochu její kopie, ikdyž není tak silná. Trochu jsem tím pádem byla z knihy zklamaná a už si od ... číst celéautorky asi nic nepřečtu.
Podbrdské ženy byly napsány v podobném stylu, jakým píše i Mornštajnová. Tahle kniha poukazuje na těžký život podbrdských žen.Opět se zde prochází válkou a pak i útlakem komunismu, vojenské okolí, drsná příroda. Vztahy s muži, nedostatek lásky. Zmítání se ze strany na stranu. Tuhle knihu jsem doslova zhltla. Je velmi dobře napsaná. Jde o autorčinu prvotinu, alespoň myslím a já doufám, ž... číst celée si od ní ještě něco přečtu.
Píše se rok 1942 a stává se něco, co doposud Věrka nechápe. Prostě čeká. Na matracích, s ostatními. Ráno je už posílají do transportu. Stojí na plzeňském nádraží. Teta jim ještě nastrkala různé drobnosti a jídlo. To se bude hodit. Kdoví, co bude, kdo ví, kde a kdoví, proč? Jaké to asi je, když máte domov a prostě pak si tam nakráčí nějaký cizí člověk a má ohodnotit, jestli ten byt ... číst celénení pro vaši rodinu, kvůli vašemu původu moc velký. No. Byl. Věrka si necelý rok píše deník. O běžných věcech. Už i o klucích. Ale když se děje tohle všechno, má o svůj krásný deníček strach. A tak si ho schová. A díky tomuto kroku můžeme dnes jen tajit dech nad tím, co se tenkát dělo, dít mohlo a co se snad všechno ani nestalo. Jana Poncarová už v mé knihovně zabírá hodně místa. Proto mi tato další sonda do života a pohled do osudů celé židovské Plzně za doby vlády Hitlera je nejen fascinující, ale taky hrozně skličující. Hrozně drsná, nepochopitelná, neuchopitelná a taky zbytečná. Zbytečná ve všech svých ztrátách, bolesti, utrpení, prolitých slzách i bezesných nocích. My žijeme teď, abychom jejich příběh stále vyprávěli a aby se na to nikdy, nikdy ale nikdy nezapomnělo. Oproti ostatním knihám Jany Poncarové je tu vidět jiný styl. Aby to z mého pohledu bylo co nejvěrnější, nešli spolu s Jiřím Sankotem do nějaké beletrie. Je to prostý (stylem, ne obsahem) informační styl, ve kterém mi zpočátku chybělo nějaké hlubší poselství, ale není to vymyšlený román. Jsou tu fotografie deníku, fotografie přímo lidí v šicích, směr osud, který si nevybrali. Který nechtěli a který netušili. Kniha pro mě byla moc těžká, protože tohle téma...Obecně téma války za Hitlera se to ve mně svírá, a naopak se mi i otevírá i kudla v kapse. Ale teď se mi to mluví. Doma, v teple…. Děkuji, že se na tohle nezapomene.
Alžbětě je přes devadesát a její vnučce Nině přes třicet, naposledy se viděly, když Nina byla malá holčička. Teď, když se Alžběta zotavuje ze zlomeniny krčku, konečně nastal čas, aby si Nina vyjasnila spoustu otazníků z rodinné minulosti a na ledacos se babičky vyptala. Román se odehrává v současnosti i za dob druhé světové války a potěší všechny, kteří mají rádi klasický styl psaní a ž... číst celéádné velké experimenty.
Eugenie od autorky Jany Poncarové byla skvělá. Byla to moje její druhá kniha a opět nezklamala. Autorka umí perfektně vyprávět a vtáhne vás do děje tak, že knihu nebudete chtít odložit. Postavy jsou skvěle vykreslené. Moc se mi líbí, že autorka pracuje se skutečnými postavami a místy. Pokud pojedu jednou do Plzně, určitě se budu chtít podívat na hotel Continental. Určitě moc doporučuj... číst celéu! Plný počet hvězdiček si zaslouží.
Deník Věrky Kohnové je podle skutečných událostí. Kniha mě dostala o to víc, kolik v ní bylo fotek, zápisků, článků z novin. Žádná fikce, ale skutečná živá bytost, která má i svou pamětní desku v Plzni. Těch lidí bylo tisíce a nejde napsat o všech. Ale u mě je jedno kolik takových knih přečtu, pokaždé mě velmi zasáhnou. A je potřeba nezapomínat, ani na jedinou osobu, která si tím peklem... číst celé musela projít.
Styl psaní autorky už znám z jiných knih a moc se mi líbí. Kniha je krásně rozdělená do jednotlivých částí po roce, kdy už se stahovali mračna nad Evropou. Část knihy jsou přesné opisy z deníku, fotky vyfocených stránek, fotky spolužáků, kamarádek, učitelů. Nejvíce mne asi mrazilo z těch novinových článků, z té klamné propagandy a z toho jak dokázali obyčejné lidi přesvědčit, že „odklidili špínu“, která brala českým lidem potraviny a netřeba je litovat za to, že byli eskortovaný do Terezína a později do dalších táborů.
Některá místa jsou fakta z matriky nebo muzea z Prahy. Tím knihu dokonale doplní. Čte se dobře, ale je to těžké čtení. Místy mi zase bylo fyzicky špatně. Čtenáři, kteří toto téma vyhledávají budou spokojení. Předávejme příběh dál, z generace na generaci a NEZAPOMÍNEJME!!!
Musím si teď dát na chvíli od války oddech. Načerpat sílu a optimismus z oddechových knih. Původně jsem měla v plánu krimi, ale nejspíš sáhnu po romantice.
Příběh tří žen – třech generací. Začínáme je sledovat po první světové válce a postupně se seznamujeme se ženami v jedné rodině, jejich nelehký život, samotu i nemoc. Dokáže se zatím poslední z nich osvobodit od rodinné smůly, která je provází?
Tahle úžasná knížka Vás nechá nahlédnout do nelehkých osudů. V současné době si sami připadáme, že je život těžký, ale když čtete, co... číst celé musely zvládnout hlavní hrdinky v knížce, tak si hned uvědomíme, jak se máme dobře. Nejen, že si prošly druhou světovou válkou a komunistickým režimem, ale hlavně toxickými vztahy s partnerem, s rodinou a celkově mezi lidmi. Knížka na Vás přenese jejich pocity. Já sama jsem při čtení byla smutná i naštvaná a ne jednou se mi chtělo brečet.
Kniha mě při čtení chytla a už nepustila. Zvládla jsem ji na dvakrát, nemohla jsem ji dát z ruky, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude dál. Po dočtení doporučuji vrátit se na začátek a přečíst si znovu první kapitolu. Díky tomu vše dohromady absolutně zapadne.
Nerada k sobě přirovnávám různé knihy, ale v tomto případě si to nemohu odpustit. Pokud se Vám líbilo Heřmánkové údolí od H. M. Körnerové, tak rozhodně si přečtěte tuto knížku, věřím, že budete stejně nadšeni, jako já.
Dvojí život pojednává o životě v 70 letech za dob tvrdého komunismu. Šestnáctiletá Julie navštěvuje konzervatoř a hraje na housle ve filharmonii.
Seznamuje se s Romanem, který ji poodkryje skutečnost této doby. Bere ji do jejich undergroundové kapely hrát americké písničky. Najednou vidí obě strany mince. Otec je komunistický funkcionář a Julie zjišťuje, jak jsou všechno lži... číst celé, co jí doma říká. Ani s matkou to není ideální.
Trápí ji, jaký vede život. Dělá poslušnou dceru a hraje ruské písničky a tajně nosí džíny a triko. Poznává Romanovu rodinu, kterým sebrali pole a živnost.
Začne se bouřit, chtěla by žít v pravdě. Obdivuje všechny ty statečné lidi, kteří se tajně scházejí. Dum spiro spero. Dokud dýchám, doufám. Co všechno bude muset Julie obětovat? Celá kniha se střídá z roku 1990 a v letech 1975 až 1978. Minulosti je tam víc a přecházení je plynulé.
Jsou knihy ve kterých jdete vedle knihy, líbí se vám, ale pak jsou knihy, která vás nutí vstoupit do knihy a jít ve stopách hlavních hrdinů.
Kniha je velmi poutavě napsaná o těžké době. Konec je velmi nečekaný a dojemný. Bylo jich málo, ale některé nezlomili. Žili v pravdě a odevzdali tomu všechno.
Tuto spisovatelka už tu nějakou chvíli je. Vím o Cyklistce i Podbrdských ženách, ale až s Herečkou ke mně prostě našla cestu. Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném če... číst celérnobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý. Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku. Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory. V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá. Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla. Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem… Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála. Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé. Půjdu se podívat po dalších titulech. Tahle kniha? Ta má atmosféru.
Příběh odehrávající se v Sudetech nám ukáže své tajemství a stíny minulosti, které rozdělily jednu rodinu. Nina se rozhodne, že vezme svou babičku Alžbětu na výlet do míst jejího mládí. Alžběta začne vzpomínat a začnou se tak odhalovat rodinná tajemství.
Knihy Jany Poncarové mám moc ráda. Všechny, které jsem četla, si mě získaly a já si jejich čtení vždy maximálně užila. Všec... číst celéhny jsou vzpomínkami silných žen, které se musely poprat s osudem. Milé vyprávění, jako kdyby Vám jej povídala Vaše babička.
Tajemství tomu přidává na čtivosti a nutí nás to číst pořád dál. Stejně jako ostatní knihy autorky, ani tuto jsem v podstatě vůbec neodložila a četla, dokud jsem se vše nedozvěděla.
Příběh nám ukáže, jak komplikované mohou být lidské a rodinné vztahy. Jak je důležité mezi sebou mluvit, avšak také poznat, kdy je lepší mlčet a tajemství uschovat. Navíc je tu dobře vylíčena i historie, hlavně období kolem druhé světové války.
Rozhodně se budu těšit na každou další knihu autorky a věřím, že i příště budu nadšená.
Vedle klasické životopisné části knihy se dějem prolínají i kapitoly, které jsou spojené se vzpomínáním stárnoucí baronky, líčením jejích každodenních zápasů i zklamání z postojů jejich nejbližších.Jana Poncarová dokázala vykreslit osud ženy, která se nenechala zlomit konvencemi, válkou ani nepřízní ze strany vlády. Román je čtivý, svižný a nezapomíná ani na závěrečné velké finále, kter... číst celéé může čtenáři vehnat slzu do oka.Pokud máte rádi příběhy ze života, nečekáte velké senzace ani ukrutné tempo, pak by Cyklistka mohla být to pravé pro vás.
Poncarová je bezesporu autorka, která má neuvěřitelný cit pro psaní. Celkově musím zhodnotit, že se mi první polovina knihy líbila víc. Celá kniha má nádhernou stylistiku, kterou je radost číst. Ovšem trošku mě mrzelo, že se autorka nevěnovala více postavám samotným. Postavy přicházejí a pak zkrátka mizí ze scény. Cyklistka je jemný příběh dívky, která milovala pocit svobody na ped... číst celéálech. Toužila být svobodná ale zároveň dovedla neuvěřitelně milovat.
Zajímavé dílo psáno v románové formě a založeno na pravdivých základech. Kniha se velmi dobře čte a v jejím obsahu se prolínají dvě dějové linky, kdy jedna je návratem ke vzpomínkám a druhá popisuje současnost. Hlavní postavou je Blanka Battaglia, která jako poslední z jejich rodu byla majitelkou zámečku v Bratronicích. Její život byl neskutečně zajímavý. Jako hlavní hrdinka mi by... číst celéla velmi sympatická. Byla na svou dobu velmi moderní, pokroková a měla jednoznačně dobrodružnou povahu. Má nádherné vzpomínky má na své cyklistické výlety až dostanete chuť sednout na kolo a jet. Neměla vůbec jednoduchý život, ale dokázala se obstojně většině překážkám postavit. Velmi se mi líbil její vztah s bratrem a nejlepší kamarádkou Růžou. Doporučuji k přečtení.
Život Eugénie Egertové Janečkové a plzeňský hotel Continental sloužily jako předloha k napsání tohoto románu. Domluvený sňatek, starosti o chod hotelu, druhá světová válka, bombardování, okupace, děti. Koktejl nelehkých životních událostí a osudů. * Kniha se četla příjemné, svižně, celý příběh mi tak nějak ubíhal, ale přesto mi po dočtení zůstala určitá pachuť, pocit smutna, toho, že vl... číst celéastně nevím, co si myslet... Eugénie na mě ve finále působila spíše nešťastným a místy až chladným dojmem (hlavně ve vztahu ke svým dětem). Měla jsem pocit, že hledá problémy vlastně i tam, kde nejsou. * Na konci knihy jsem měla pocit, že se ode mě očekává nějaké velké aaaaccchhh a ooochhh, jak to celé zvládla a jak měla náročný život. Ale to si já úplně nemyslím. Celá její postava na mě působila tak nějak povrchně. Nicméně, pro mě, velmi zajímavé osudy a historie jednoho hotelu, které jsem si ráda přečetla.
Kniha mne pohltila hned od začátku. Ohromně mi sedl styl psaní i samotný obsah. Chválím krásně vystižené detaily doby, událostí a pozvolně jemný vstup do života Eugenie. Příběh mne okouzlil. Avšak na konci jsem byla trochu zklamaná, že se nevysvětlilo, proč se hlavní hrdinka rozhodla tak neobvykle změnit svůj život (to ale jistě není chyba autorky). Velice se mi líbilo, že na konci knih... číst celéy byla ukázka z knihy druhé a člověk se tak hned mohl naladit, okusit a potěšit další četbou. Velice doporučuji a škoda, že nemohu dát více hvězdiček.
Sedím a třídím si myšlenky. Slzy v očích, jen jen se překlopit. Silný příběh, ve kterém jsem se na čas ztratila. Klidně bych brala ještě pár stránek navíc.
Období po první světové válce, kdy Jarmila Horáková hrála v divadle a natočila i dva filmy se střídá s obdobím v druhé světové válce, kdy bývalá herečka, současná spisovatelka píše dějství o slavné herečce, vzpomíná jaká ... číst celébyla, jak hrála, jak její život skončil.
Schází se se slavnými spisovateli , režisérem a ostatními herečkami v kavárně a chtěli zavést něco nového. Přestože má velké nadání a na veřejnosti je sebevědomá, vnitřně je nejistá, jestli umí vše zahrát dobře. Ani v lásce si není jistá.
Moc se mi líbí vykreslená dřívější doba. Když chtěla žena být slavná, musela se smířit s tím, že nebude mít rodinu. Dřívější doba tomu moc nepřála. I tak přemýšlí, jak by to jednou mohla zvládnout obojí, rodinu i povolání herečky.
Celou dobu jsem věděla o osudu této herečky, přesto mě konec knihy velmi zasáhl. Styl psaní vyvolává velké emoce.
Přitahovala pozornost mužů i žen. Všichni ji milovali pro její krásu i přátelskou povahu. I já si tuto knihu i herečku zamilovala. Knihu doporučuji hlavně těm, kteří mají rádi historické knihy.
Opravdu zajímavá kniha, protže pochází od autorky, která má cit pro psaní a to je tím důvodem, proč je kniha tak moc čtivá. Dále je také zajímavé, že se vlastně kniha zakládá na pravdivých základech, což je uričtě jenom bod k dobru. Celá kniha má nádhernou stylistiku a jsem moc ráda, že jsem na ni narazila, protože upřímně je opravdu radost takovou krásnou knihu číst, protože opravdu st... číst celéojí za to. DOporučuji.
Poslouchala jsem jako skvěle načtenou audioknihu, Danu Černou miluju. Ale asi (nebo spíš určitě) víc než Janu Poncarovou. Toto je první kus, ke kterému jsem se od spisovatelky dostala, a zatím mě nějak extra nepřesvědčila. Jako jo, pěkné, atmosféra dobrá, ale na zadek jsem si z toho teda nesedla. Spíš mi myšlenky bloudily k vlastní rodině a příběh v knize mě až tak nezajímal. Nebyl až t... číst celéak hluboký, ani mě nedojal. Mám ještě v plánu Podbrdské ženy, tak třeba ještě změním názor na autorku. Uvidíme.
Je to zajímavé o téhle autorce a knize jsem toho moc neslyšela. Vyšla koncem roku 2018 a myslím si, že je to škoda. Je to s podivem, protože její styl psaní se hodně podobá tomu od Mornštajnové a tedy kolik je u ní pokřiku. Tahle kniha se mi líbila. Zaznamenává život několika generací od první světové války až do devadesátek? Asi tak? Příběh podbrdských žen. Příběh jednoho rodu. Je... číst celé to zajímavé sledovat, jak si ženy nesou v jedné lince a muži v druhé, i když to původně neměli v úmyslu. Vše je dramatické, pohnuté, plné smrti, opakování, tvrdé dřiny. Tahle kniha ve vás zanechá hlubokou stopu. Je nutno ji vnímat jako celek.