První dotek je moc příjemná sbírka zamyšlení Jardy Duška, kterého všichni známe nejen jako herce, ale v posledních (nejméně) 15 letech jako duchovně bystrého člověka,
který dokáže s humorem sobě vlastním pohlížet na vývoj naší společnosti. Nejen, že se člověk zasměje, ale navíc se musí (často hluboce) zamyslet nad jeho slovy, že tady jde vždy o více.
Pamatuji si dobře jeho loňské komentáře na účet koronavirových opatření či nesmyslných výsledků, co se týče testů.
V této knížce je ale nebývale vážný, možná tím, že ji psal s Pavlínou Brzákovou, možná tím, že se soustředil na základní témata života jako jsou narození dítěte. Proč je první dotek po narození většinou od lékaře? Proč dáváme osobní moc Systému, když se narodíme? Má na mysli, že musíme dítě přihlásit, aby mělo rodné číslo, pojistku atd. prostě ho šoupneme do systému.
Zabývá se začátkem života, kterým není narození, ale početí. V části Předsudky zkoumá Dušek naše reakce k dětem, jak jim bráníme se přirozeně rozvíjet. Není to ale útok na naše chování, spíše poukazuje, jak jsme se zprogramovali strachem a vytěsnili přirozenost a důvěru k životu kolem nás. Uvádí spoustu příkladů, kdy se děti samy odvážily skákat z vysokých žebříků a rodiče je prostě nechali. Nic se jim nestalo, protože si to samy zkoušely a pokud zakusily pád, tak se poučily vlastním způsobem pro příště.
Dotýká se dále problému nahlížení na závislost v dnešním moderním světě. Je spíše zastáncem nechat děti ve svém věku nasytit se určité aktivity, než jim pořád bránit i třeba v hraní počítačových her.
Je rozhodně zajímavé, že jeho příklady jsou k zamyšlení. Člověk se opravdu zamyslí, co kde a jak dělá a jestli to opravdu je třeba dělat. Neříkám, že s ním ve všem souhlasím, ale jeho konkrétní příběhy mohou inspirovat.
Hodně medituje o přítomném okamžiku. Ve školách by se podle něho mělo učit být plně přítomný v přítomnosti a tvořit svůj pocit. „Uvědomit si že jsem to já, kdo pocit tvoří“ a „já mám plné právo tvořit“.
Nedá se to číst najednou. Stačí jedna kapitolka a pak musíte přemýšlet. Dušek uvádí spoustu příkladů život dětí u Toltéků nebo i jiných indiánských kmenů. Možná byl opravdu hodně fascinován. V kapitole Vlákna spojení uvádí, jak je důležité, aby dítě mohlo cítit svobodu hovořit pravdu, aby si nevytvářelo domněnky. Ty ničí živý proud pravdy. V této souvislosti se odkazuje na zajímavý film Ztraceni v moři, který si pohrává s falešnými domněnkami, kdo si co myslel a vytvořil tím svou realitu. Určitě tip na shlédnutí.
Celkově má kniha 20 kapitol. Řekl bych odvážně 20 večerů k přemítání o Životě, o dětech, o prožitku bytí v každodenních situacích, o tom, jak zvládat myšlenky. Dotýkají se často různých modelů vzdělávání. Možná je hodně liberální, ale opravdu čtivou formou dokáže donutit člověka přemýšlet.
Přál by si třeba slyšet ve škole následující:“Tak děti, sešli jsme se tady ve škole a každý je úplně jiný. Všichni jste tajemství! Je to poezie, co žijeme. Teď budeme během školního roku objevovat, které tóny komu voní, kdo má rád jaké barvy nebo básně. A budeme to zkoumat. Budeme hledat, kde se cítíme dobře, harmonicky, v klidu. Budeme neustále vytvářet situace, při nichž se budeme učit udržovat harmonii. Ve všech situacích, kterou vzniknou“. Možná je idealista, ale přistupuje ke vnímání Života a vzdělávání dětí svým způsobem, který bychom neměli brát na lehkou váhu ani ho shazovat.
Píše, že koronavirová situace nás přivedla do podivné reality, která má spoustu peripetií, ale dovolila nám se scházet v Přírodě a tam pozorovat Život samotný.
Prý jsme úplně zapomněli, že člověk je hlavně Živo-čich, že má objevovat život svým čichem. Docela jsem se u téhle kapitoly, která je v samotné knize až na závěr, bavil. Dušek píše, že když čicháš, jsi v kontaktu se Životem. Nejenže máš Život před sebou, ale ty ho nasáváš, jsi s ním tak v nejbližším kontaktu. Ve škole by se měl rozvíjet čich, píše. Čich prý dokáže rozpoznat bilion nuancí, zatímco oči jen desítky tisíc.
Tyhle věty na závěr mě dostaly. Nejen svým pojetím, ale tím, že jsem si uvědomil, jak jsme díky koronaviru a hlavně tomu poslednímu lock-downu rozhodli pravidelně a s radostí vyrážet do přírody. Těšit se tam, zůstat tam a přesně, jak píše, nasávat tu venkovní přírodní (a vlastně přirozenou) skutečnost.
Je to úžasná kniha, kterou vřele doporučuji a děkuji zpětně rodině za krásného Ježíška. Jak píše Pavlína Brzáková na konci: „První dotek je brána, jíž projdete a dotknete se sebe. Je cestou k Vaší svobodě, radosti a štěstí.“
Recenze
který dokáže s humorem sobě vlastním pohlížet na vývoj naší společnosti. Nejen, že se člověk zasměje, ale navíc se musí (často hluboce) zamyslet nad jeho slovy, že tady jde vždy o více.
Pamatuji si dobře jeho loňské komentáře na účet koronavirových opatření či nesmyslných výsledků, co se týče testů.
V této knížce je ale nebývale vážný, možná tím, že ji psal s Pavlínou Brzákovou, možná tím, že se soustředil na základní témata života jako jsou narození dítěte. Proč je první dotek po narození většinou od lékaře? Proč dáváme osobní moc Systému, když se narodíme? Má na mysli, že musíme dítě přihlásit, aby mělo rodné číslo, pojistku atd. prostě ho šoupneme do systému.
Zabývá se začátkem života, kterým není narození, ale početí. V části Předsudky zkoumá Dušek naše reakce k dětem, jak jim bráníme se přirozeně rozvíjet. Není to ale útok na naše chování, spíše poukazuje, jak jsme se zprogramovali strachem a vytěsnili přirozenost a důvěru k životu kolem nás. Uvádí spoustu příkladů, kdy se děti samy odvážily skákat z vysokých žebříků a rodiče je prostě nechali. Nic se jim nestalo, protože si to samy zkoušely a pokud zakusily pád, tak se poučily vlastním způsobem pro příště.
Dotýká se dále problému nahlížení na závislost v dnešním moderním světě. Je spíše zastáncem nechat děti ve svém věku nasytit se určité aktivity, než jim pořád bránit i třeba v hraní počítačových her.
Je rozhodně zajímavé, že jeho příklady jsou k zamyšlení. Člověk se opravdu zamyslí, co kde a jak dělá a jestli to opravdu je třeba dělat. Neříkám, že s ním ve všem souhlasím, ale jeho konkrétní příběhy mohou inspirovat.
Hodně medituje o přítomném okamžiku. Ve školách by se podle něho mělo učit být plně přítomný v přítomnosti a tvořit svůj pocit. „Uvědomit si že jsem to já, kdo pocit tvoří“ a „já mám plné právo tvořit“.
Nedá se to číst najednou. Stačí jedna kapitolka a pak musíte přemýšlet. Dušek uvádí spoustu příkladů život dětí u Toltéků nebo i jiných indiánských kmenů. Možná byl opravdu hodně fascinován. V kapitole Vlákna spojení uvádí, jak je důležité, aby dítě mohlo cítit svobodu hovořit pravdu, aby si nevytvářelo domněnky. Ty ničí živý proud pravdy. V této souvislosti se odkazuje na zajímavý film Ztraceni v moři, který si pohrává s falešnými domněnkami, kdo si co myslel a vytvořil tím svou realitu. Určitě tip na shlédnutí.
Celkově má kniha 20 kapitol. Řekl bych odvážně 20 večerů k přemítání o Životě, o dětech, o prožitku bytí v každodenních situacích, o tom, jak zvládat myšlenky. Dotýkají se často různých modelů vzdělávání. Možná je hodně liberální, ale opravdu čtivou formou dokáže donutit člověka přemýšlet.
Přál by si třeba slyšet ve škole následující:“Tak děti, sešli jsme se tady ve škole a každý je úplně jiný. Všichni jste tajemství! Je to poezie, co žijeme. Teď budeme během školního roku objevovat, které tóny komu voní, kdo má rád jaké barvy nebo básně. A budeme to zkoumat. Budeme hledat, kde se cítíme dobře, harmonicky, v klidu. Budeme neustále vytvářet situace, při nichž se budeme učit udržovat harmonii. Ve všech situacích, kterou vzniknou“. Možná je idealista, ale přistupuje ke vnímání Života a vzdělávání dětí svým způsobem, který bychom neměli brát na lehkou váhu ani ho shazovat.
Píše, že koronavirová situace nás přivedla do podivné reality, která má spoustu peripetií, ale dovolila nám se scházet v Přírodě a tam pozorovat Život samotný.
Prý jsme úplně zapomněli, že člověk je hlavně Živo-čich, že má objevovat život svým čichem. Docela jsem se u téhle kapitoly, která je v samotné knize až na závěr, bavil. Dušek píše, že když čicháš, jsi v kontaktu se Životem. Nejenže máš Život před sebou, ale ty ho nasáváš, jsi s ním tak v nejbližším kontaktu. Ve škole by se měl rozvíjet čich, píše. Čich prý dokáže rozpoznat bilion nuancí, zatímco oči jen desítky tisíc.
Tyhle věty na závěr mě dostaly. Nejen svým pojetím, ale tím, že jsem si uvědomil, jak jsme díky koronaviru a hlavně tomu poslednímu lock-downu rozhodli pravidelně a s radostí vyrážet do přírody. Těšit se tam, zůstat tam a přesně, jak píše, nasávat tu venkovní přírodní (a vlastně přirozenou) skutečnost.
Je to úžasná kniha, kterou vřele doporučuji a děkuji zpětně rodině za krásného Ježíška. Jak píše Pavlína Brzáková na konci: „První dotek je brána, jíž projdete a dotknete se sebe. Je cestou k Vaší svobodě, radosti a štěstí.“
Tahle kniha se mi ale nakonec cte az nad ocekavni lehce! Jsem velice mile prekvapena. Doporucuji dale. Perfektni myslenky!