Ačkoliv se povídky odehrávají převážně v 60. letech minulého století, dýchne z nich na vás atmosféra první republiky. Šest příběhů má společné protagonisty, stejný styl vyprávění, ale obsahově jsou jako den a noc. Každá povídka je naprosto originální a neodvažuji se říct, která z nich je nejlepší.
Výborné jsou prostě všechny. V první povídce „Černé jako smola“ se nadporučík Vašátko setkává po letech se starým známým Horácem. Ten pracuje jako malíř na volné noze a v tomto příběhu se připlete k vraždě. Nejdříve jako přítel oběšené ženy, později jako jeden z podezřelých. Ve druhé povídce „Muž s kočkou“ oba nezávisle na sobě řeší podivnou vraždu. Někdo strčil mrtvé mužské tělo pod plechovou vanu a na hruď mu položil zavražděnou kočku. Třetí povídka „Případ v Es dur“ začíná naprosto nevinně. Nadaný hudebník má pocit, že při hraní v kostele slyší falešný tón. Bylo by to úsměvné, nebýt zločinů, které z toho vzejdou.
Čtvrtý případ „Dopisy z onoho světa“ vypadá na první pohled mysticky. Francouzský matematik dostává dopisy od svého přítele, který je už několik let mrtvý. V pátém případu „Psyché“ je zavražděna žena, která měla téměř všechno. Mládí, krásu, dobrou práci, snoubence, milence a spoustu obdivovatelů. V pátém případu „Sluneční skvrny“ se nadporučík Vašátko vrací do padesátých let a vypráví svému příteli případ vraždy, který tehdy vyšetřoval.
Povídky mají originální zápletky, jsou napínavé a mnohdy i šokující. Autorka se nebála porušit některá tabu a odvážila se věcí, kterých se mnozí čeští autoři detektivek neodvažují ani dnes. Málokoho by napadlo udělat hrdinu z chlápka, který má pochybnou minulost a přátele mezi spodinou. Tenhle chlápek se nejenže přátelí s policistou, ale v některých povídkách mu to i pěkně natře. Zatímco nadporučík Vašátko tápe, on už má jasno.
Některé vraždy a motivy jsou hodně drsné, ale autorka k nim přistupuje jako k běžným věcem. Nepoučuje, nemoralizuje, „pouze“ vypráví. O to víc potom její příběhy čtenáře zasáhnou a dostanou se mu pod kůži. Pokud bych měla použít nějaké přirovnání, tak si představte atmosféru a styl Čapkových „kapesních povídek“ a k nim přidejte zápletky současných světových thrillerů.
Čeho si cením nejvíc, je odvaha, s jakou autorka nakládá s „vinou“ a „spravedlností“. Není dogmatická, u ní je dost věcí relativních. Černá není jen černá a zavraždit člověka je u ní omluvitelné. Kontroverzní? Možná pro představitele zákona. Čtenáři budou nejspíš na straně Horáce a Vašátka, kteří dokážou vzít spravedlnost do vlastních rukou. schovat popis