Nečekal jsem od pana Heteši novější knihu, jejíž děj a logiku nebudu moc chápat. Tento příběh života mezi realitou a virtuálem je zatím nejtěžším dobrodružstvím, co jsem od mistra četl. „Hlavně mám trochu problém s logikou celé věci. Jestli je něco takového (vůbec) možné“. Ale pak jsem si vzpomněl na jeden citát, kde se píše „je to fantasy, takže tam nic nemusí dávat smysl“. Hmmmm.....to chce panáka.
Hned od začátku jsem tušil, že tohle bude náročný. Po dvou camelkách a dvou panácích jsem se do toho pustil. (ve skutečnosti to byly dvě piva a nekouřím) Pan spisovatel dost šetřil humorem a ironií. Sem tam jsem se sice zasmál, ale nebylo toho k smíchu tolik, než bych očekával. Navíc dějově je to spíše drama, kde umírá dost pštrosů. V celém tom příběhu je jen jedna kapitola, kde jsem se málem pochcal smíchy a musel jsem si do ledničky pro jednoho dvojitého panáka (vzal jsem to přes záchod). Hledejte, a pozor ať se vám ta kapitola neztratí jako ti pštrosy.
Jenže ta „srandovní“ kapitola, jakoby se do tohoto příběhu vůbec nehodila. Možná nám jí tam jen někdo z virtuálu nasadil, aby trochu odlehčil, již tak dost vážné situaci. Vlastně po přečtení knihy jsem přemýšlel, jest-li jsem se někde mezi tím čtením (a hledáním pštrosů) v reálu nepřipojil do virtuálu. Protože ten konec příběhu byl prostě perfektní s krásnou pointou. Sakra, byla to vůbec pravda? „Trochu jsem to přestával chápat a dost mě to štvalo. Přece nemůžu být tak natvrdlý“. Jdu do ledničky....sakra, piju Jacka nebo vodu? A jsem to vůbec ještě já?
Dávám tři a půl pštrosa:
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Kdo vidí motýlky, a ke všemu žlutý, tak už je dávno odpojenej. (jen o tom neví) schovat popis