Do této knihy jsem se zprvu vůbec nechtěla pouštět. Téma mi připadalo až moc depresivní a já se obávala toho, jak by na mě mohlo působit. Poté jsem ale viděla video od Humbooku, kde Anička knihu tak moc chválila, že jsem zkrátka neodolala. A tak, když přišel leden a s ním čas na další knihu v rámci mé spolupráce s MegaKnihami, rozhodla jsem se napsat si právě o ni.
Kniha mi došla někdy v druhé půlce ledna a já měla tehdy rozečtenou Dědičku ohně. To dočtu, zakončím to povídkami, a pak se na Oba na konci zemřou vrhnu, říkala jsem si. Po týdnu jsem se tak nějak smířila s tím, že se k povídkám už nedostanu. A po dalším jsem začala uvažovat o tom, že Dědičku zkrátka nedočtu a vrátím se k ní někdy jindy. Čas ubíhal úplně děsivě a já už plánovala, jak se budu omlouvat, že nestíhám číst ani psát.
Naštěstí (nebo naneštěstí, jde o to, jak to berete) jsem onemocněla a po několika dnech se mi udělalo dostatečně dobře, abych mohla číst. Takže jsem nakonec vše stihla.
Ale vliv na mé rychlé přečtení knihy neměla jen náhlá spousta času. Nejvíce se na tom podílel samotný autor a to, jak skvěle píše. Opravdu, knihu jsem odpoledne otevřela a zavřela ji až po pár hodinách večer, kdy jsem ji dočetla. Navíc obsahuje celkem krátké kapitoly, což je plus pro ty, kteří mají času málo a chtějí nějakou rychle se čtoucí knihu.
Kromě čtivosti je ale kniha taky zábavná, což mě překvapilo, a hodně dojemná, což jsem naopak úplně čekala. Nečekejte ale laciné a rádoby smutné momenty, které znáte z různých béčkových romantických komedií, kdy vše vypadá tragicky a nakonec se vlastně v dobré obrátí. Kniha v sobě má víc než jen strach ze smrti obou hrdinů. Hodina smrti vám totiž sice oznámí, kdy zemřete, ale zároveň vám tím dává den, kdy se na nic nemusíte ohlížet. Můžete udělat vše, co jste dlouho odkládali. Myslím si, že jedno velké poselství, je právě o životě. Nám totiž nikdo neřekne, kdy zemřeme, a tak je jen na nás, zda budeme žít, jako by nám Hodina smrti zavolala právě dnes.
Hodina smrti ve mně zároveň vyvolala zajímavý vnitřní rozbroj. Přemýšlela jsem totiž, zda se jedná o dobrou věc, neboť mi tato služba připadá dosti rozporuplná. Na jednu stranu vám řekne jednu z nejstrašnějších věcí, které můžete slyšet. Na druhou stranu ale dostanete příležitost ten den nepromrhat. Je zvláštní nad tím takhle přemýšlet, poté jsem se ještě dostávala k úvahám, co by se stalo, kdyby člověk zemřel, aniž by mu Hodina smrti zavolala. Třeba by spáchal sebevraždu a rozhodl se až odpoledne nějakého dne, ale oni by to možná tušili, že něco takového plánuje, třeba ještě dřív než on sám...
Což mě vlastně přivádí k jedinému problému této knihy. V celém příběhu není úplně jasně vysvětleno, kde se Hodina smrti vzala, proč se objevila, nebo jak funguje (mimozemšťan ve vaně není dobré vysvětlení). Ano, chápu sice, že to třeba neví ani sami hlavní hrdinové. Ale do nějakého prologu/epilogu/přílohy by se to přece alespoň částečně nacpat mohlo. Takhle to na mě totiž vrhá dojem, že sám autor nemá svůj svět úplně domyšlený a příběh zasadil někam, kde to nezná.
Nicméně zde se zápory končím stejně rychle, jako jsem začala, neboť jsem jich více nenašla. A sice bych dál mohla chválit třeba propracovanost postav nebo skvělé popisy a líčení, ale víte co? Tahle kniha by byla skvělá i bez toho všeho. Protože v ní vlastně nejde o nic jiného než o příběh, který je tak silný, že zastíní všechno ostatní.
Recenze
Řval jsem už po první kapitole, řval jsem občas a na konci jsem prostě nemohl zastavit slzy. Dočetl jsem ve tři ráno, protože knížka prostě nešla odložit. Ani po tom jsem ji nemohl odložit, prostě jsem ležel a držel si ji na hrudi, nemohl jsem zhasnout a zavřít oči aniž by se mi nezačaly kutálet slzy. Proto nechápu některé komentáře, že kniha nebyla zase až tak dojemná jak si lidé mysleli a podobně. ( Možná, že silněji to prožívá ten kdo ztratil někoho milovaného)
Dobře tak končím s citovými výlevy a jdeme na recenzi. Knížka je napsaná velmi svižně, střídají se pohledy obou hlavních postav a spousty náhodných. Všichni jsou osudově propojení a nic co se stane není náhoda, vše spolu nějak souvisí. Samozřejmě se zamýšlíme nad životem, osudem, láskou a lhostejností. Nevím co víc psát abych se nedostal k nějakému spoileru a proto radši končím a kdybych mohl tak dám 10 ⭐ z 5
Dlouho už se mě žádná kniha takhle nedotkla.
Jinak se mi líbí, jak tady mnoho z Vás tvrdí, jak by den prožili jinak. No, ruku na srdce, nikdo z nás není na smrt připravený a neví, co by pod tíhou šoku byl schopen udělat. Pravděpodobně by většina z nás usilovala jako hlavní hrdinové o to, aby se mohli rozloučit s těmi, co na světě milovali.
Kniha mi došla někdy v druhé půlce ledna a já měla tehdy rozečtenou Dědičku ohně. To dočtu, zakončím to povídkami, a pak se na Oba na konci zemřou vrhnu, říkala jsem si. Po týdnu jsem se tak nějak smířila s tím, že se k povídkám už nedostanu. A po dalším jsem začala uvažovat o tom, že Dědičku zkrátka nedočtu a vrátím se k ní někdy jindy. Čas ubíhal úplně děsivě a já už plánovala, jak se budu omlouvat, že nestíhám číst ani psát.
Naštěstí (nebo naneštěstí, jde o to, jak to berete) jsem onemocněla a po několika dnech se mi udělalo dostatečně dobře, abych mohla číst. Takže jsem nakonec vše stihla.
Ale vliv na mé rychlé přečtení knihy neměla jen náhlá spousta času. Nejvíce se na tom podílel samotný autor a to, jak skvěle píše. Opravdu, knihu jsem odpoledne otevřela a zavřela ji až po pár hodinách večer, kdy jsem ji dočetla. Navíc obsahuje celkem krátké kapitoly, což je plus pro ty, kteří mají času málo a chtějí nějakou rychle se čtoucí knihu.
Kromě čtivosti je ale kniha taky zábavná, což mě překvapilo, a hodně dojemná, což jsem naopak úplně čekala. Nečekejte ale laciné a rádoby smutné momenty, které znáte z různých béčkových romantických komedií, kdy vše vypadá tragicky a nakonec se vlastně v dobré obrátí. Kniha v sobě má víc než jen strach ze smrti obou hrdinů. Hodina smrti vám totiž sice oznámí, kdy zemřete, ale zároveň vám tím dává den, kdy se na nic nemusíte ohlížet. Můžete udělat vše, co jste dlouho odkládali. Myslím si, že jedno velké poselství, je právě o životě. Nám totiž nikdo neřekne, kdy zemřeme, a tak je jen na nás, zda budeme žít, jako by nám Hodina smrti zavolala právě dnes.
Hodina smrti ve mně zároveň vyvolala zajímavý vnitřní rozbroj. Přemýšlela jsem totiž, zda se jedná o dobrou věc, neboť mi tato služba připadá dosti rozporuplná. Na jednu stranu vám řekne jednu z nejstrašnějších věcí, které můžete slyšet. Na druhou stranu ale dostanete příležitost ten den nepromrhat. Je zvláštní nad tím takhle přemýšlet, poté jsem se ještě dostávala k úvahám, co by se stalo, kdyby člověk zemřel, aniž by mu Hodina smrti zavolala. Třeba by spáchal sebevraždu a rozhodl se až odpoledne nějakého dne, ale oni by to možná tušili, že něco takového plánuje, třeba ještě dřív než on sám...
Což mě vlastně přivádí k jedinému problému této knihy. V celém příběhu není úplně jasně vysvětleno, kde se Hodina smrti vzala, proč se objevila, nebo jak funguje (mimozemšťan ve vaně není dobré vysvětlení). Ano, chápu sice, že to třeba neví ani sami hlavní hrdinové. Ale do nějakého prologu/epilogu/přílohy by se to přece alespoň částečně nacpat mohlo. Takhle to na mě totiž vrhá dojem, že sám autor nemá svůj svět úplně domyšlený a příběh zasadil někam, kde to nezná.
Nicméně zde se zápory končím stejně rychle, jako jsem začala, neboť jsem jich více nenašla. A sice bych dál mohla chválit třeba propracovanost postav nebo skvělé popisy a líčení, ale víte co? Tahle kniha by byla skvělá i bez toho všeho. Protože v ní vlastně nejde o nic jiného než o příběh, který je tak silný, že zastíní všechno ostatní.
Takže doporučuji všem, kteří vědí, že nakonec zemřou a nebojí se o tom něco přečíst.
Do příběhu jsem se začetla hned a s hlavními hrdiny prožívala všechno, každé jejich pocity a myšlenky. I když vy už podle názvu víte, jak to skončí, tak si přejete a doufáte, že to přece jen skončí jinak. knihu moc doporučuji.
Jak už název inzeruje, příběh nebude úplně optimisticky laděný a vy s vypětím sil dávkujete slova a řádky do konce. Napjatí, jak se z toho hlavní hrdinové vymotají a nevymotají. Nebudu lhát, šla jsem do toho trochu s předsudky, ale nakonec si mě kniha doopravdy získala a musím přiznat, že se mi dost zalíbila. 4/5
Kniha byla ale hrozně moc krásná! Opravdu ano! Zamilovala jsem se do ní, i když ji už nikdy nechci číst. Nevím, jestli bych na tom byla hůř, či ne, ale prostě... Raději ne.
Jinak je ale příběh Matea a Rufuse kouzelný. Hlavně Matea jsem si okamžitě zamilovala, takový roztomilý introvert, který až poslední den svého života dokázal překročit své hranice a díky tomu potkal Rufuse, který mu změnil život. Mrzelo mě trochu, že tam nebyl víc vysvětlený princip, jak fungují ty telefonáty těm, kteří mají zemřít. Přemýšlela jsem, jestli bych něco takového chtěla vědět, a došla jsem k názoru, že rozhodně ne. Mimochodem, Rufusův instagram existuje i ve skutečnosti a po přečtení knihy jsem si ho celý projela a vehnalo mi to slzy do očí. Příběh je to originální a svým způsobem krásný, jen jsem od něho čekala víc.