Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
MEGA VÝHODNÉ
-
Sklouzni se v dešti
Lenka Parýzková DostupnéMega nabídka419 Kč
Do košíku
Recenze knih autora
Eva Urbanová napsal/a o Sklouzni se v dešti
Na začátku knihy jsem si říkala, že je to uzdravování z deprese nějaké rychlé. Nepravděpodobné. No ale postupně jak jsem knihu četla dál a dál, tak to začalo jít správně do hloubky. Střídaly se emoce a bylo to skvělé čtení.
Postavy mi přišly dobře napsaný. Suprově vykreslený chování jednotlivých pacientů a hlavně doktorů a sester. Úplně mě mrazilo. Sice jsem nikdy v blázinci... číst celé nebyla, ale ani bych se tam nechtěla dostat. Akorát mi přišlo, že se odtamtud až moc lehce dostala. Protože já mám nějak zafixovaný, že jim nedovolovali mobilní telefony, … Moc se mi líbil přístup jejího přítele Martina, zato její manžel byl debil na druhou.
Hezké bylo i ukázání, jak každý člověk reaguje na situace ve svém životě jinak. A třeba i stejný problém vyvolá u každého jinou nemoc. A i vypořádat se se svou nemocí musí každý po svém. Neexistuje jediný recept na štěstí.
Od prostředka se Vám už kniha nechce odkládat. Konec je brilantní, rozpitvání chování hlavní hrdinky Lenky bylo fakt skvělé. Prostředí „blázince“ také hezky vybarveno. Jestliže je toto autorčina prvotina, tak já potřebuji číst další knihy od ní. Doporučuji.
Postavy mi přišly dobře napsaný. Suprově vykreslený chování jednotlivých pacientů a hlavně doktorů a sester. Úplně mě mrazilo. Sice jsem nikdy v blázinci... číst celé nebyla, ale ani bych se tam nechtěla dostat. Akorát mi přišlo, že se odtamtud až moc lehce dostala. Protože já mám nějak zafixovaný, že jim nedovolovali mobilní telefony, … Moc se mi líbil přístup jejího přítele Martina, zato její manžel byl debil na druhou.
Hezké bylo i ukázání, jak každý člověk reaguje na situace ve svém životě jinak. A třeba i stejný problém vyvolá u každého jinou nemoc. A i vypořádat se se svou nemocí musí každý po svém. Neexistuje jediný recept na štěstí.
Od prostředka se Vám už kniha nechce odkládat. Konec je brilantní, rozpitvání chování hlavní hrdinky Lenky bylo fakt skvělé. Prostředí „blázince“ také hezky vybarveno. Jestliže je toto autorčina prvotina, tak já potřebuji číst další knihy od ní. Doporučuji.
z_te_lepsi_stranky napsal/a o Sklouzni se v dešti
První kniha Lenky Parýzkové a hned taková pecka. Padla mi do oka obálka s okem. Česká autorka. Jdu do toho, řekla jsem si. A byla to trefa. O čem, že to je? A budem potřebovat deštníky?
Paní Kvapilová to nemá lehké. I když tato část není moc rozvedená – ona – se rozvádí. A má dceru. Ale vlastně nemá nikoho. Je sama. Ale v hlavě je to jako na nádraží. Proč? Proč se jí tohle děje? **... číst celébr**Psychické problémy jsou stále tabu. Jsou neuchopitelné, tudíž nepochopitelné. Lenka se dostává do léčebny. Myslí si, že jí tu pomohou. Dr. Brabec evidentně za tu dobu nic moc nezmohl (doktor nebo terapeut nikdy nic nezmůže, je to jen průvodce po místě, kde nikdy nebyl, tak jaká je úspěšnost) a tak pokračuje do zařízení.
Nespavost, ztráta dcery, rozvod...Kombinace, která asi nezapříčiní tanec na louce mezi kopretinami.
Léčebna má svůj řád. Tak se Lenka snaží začlenit. Některé osudy mimo Lenky jsou tíživé, doopravdické. Třeba Šárka, Andrea nebo Ivanka. Přijdou a odejdou. Lenka zůstává. Její pokroky nebo pobyt obecně mi krásně korespondoval s její kreativní činností. Zlom nastane u paní Rudové.
Ač je toto téma těžké, já to brala stránku po stránce a byla jsem na konci. Prostě se pořád ptáte proč. Celé to ale okořenil Michal a Miloš. Gambleři. A přijde i humor. Místy jsem jí přála, aby už prozřela, aby se něco změnilo, ale deprese nejsou na lusknutí prstu tu a na lusknutí pryč. V tom to je právě.
Byla jsem z toho ze začátku sklíčená. Pocit diskomfortu, sterilního prostředí, cizí lidi...Jako bych tam nastoupila taky.
Velmi povedeně napsané ve smyslu hodně přímé řeči a moc se mi líbily i nitené sondy, tak hluboko, kam se dá jít ve své vlastní mysli. Mozek je ohraničen lebkou, mysl je však nekonečná.
Na jedné stránce to pak ale záhadně zmizne. Tohle jsem pak moc nepochopila, jakoby se přepla styl psaní, jakoby se celkově něco změnilo. Cítila jsem se ochuzená o myšlenkové pochody, ty ozdravné procesy.
Krásně je tu ukázané, že matky jsou především ženy. Jsou to lidi. Jsou hrozně důležité pro děti, ale i pro sebe. Jenže kde dát tu hranici. Na začátek a přijít o sebe nebo na konec a tím pádem ovlivnit vnímání dalšího člověka?
Celým generacím chybí to základní. Chybí jim láska. Taková ta milá, tichá a přesto výmluvná. To obejmutí jen tak, ve středu. V pondělí nebo v pátek. Ráno nebo večer. A v tomto bodě si pak děti začínají všímat i sebe. Rozvíjet úctu sám k sobě skrze lásku rodičů. V tomhle mě ta Lenčina matka vyložene s.ala. Ale zase nevíme, že. Takže těžko soudit.
Paní Kvapilová to nemá lehké. I když tato část není moc rozvedená – ona – se rozvádí. A má dceru. Ale vlastně nemá nikoho. Je sama. Ale v hlavě je to jako na nádraží. Proč? Proč se jí tohle děje? **... číst celébr**Psychické problémy jsou stále tabu. Jsou neuchopitelné, tudíž nepochopitelné. Lenka se dostává do léčebny. Myslí si, že jí tu pomohou. Dr. Brabec evidentně za tu dobu nic moc nezmohl (doktor nebo terapeut nikdy nic nezmůže, je to jen průvodce po místě, kde nikdy nebyl, tak jaká je úspěšnost) a tak pokračuje do zařízení.
Nespavost, ztráta dcery, rozvod...Kombinace, která asi nezapříčiní tanec na louce mezi kopretinami.
Léčebna má svůj řád. Tak se Lenka snaží začlenit. Některé osudy mimo Lenky jsou tíživé, doopravdické. Třeba Šárka, Andrea nebo Ivanka. Přijdou a odejdou. Lenka zůstává. Její pokroky nebo pobyt obecně mi krásně korespondoval s její kreativní činností. Zlom nastane u paní Rudové.
Ač je toto téma těžké, já to brala stránku po stránce a byla jsem na konci. Prostě se pořád ptáte proč. Celé to ale okořenil Michal a Miloš. Gambleři. A přijde i humor. Místy jsem jí přála, aby už prozřela, aby se něco změnilo, ale deprese nejsou na lusknutí prstu tu a na lusknutí pryč. V tom to je právě.
Byla jsem z toho ze začátku sklíčená. Pocit diskomfortu, sterilního prostředí, cizí lidi...Jako bych tam nastoupila taky.
Velmi povedeně napsané ve smyslu hodně přímé řeči a moc se mi líbily i nitené sondy, tak hluboko, kam se dá jít ve své vlastní mysli. Mozek je ohraničen lebkou, mysl je však nekonečná.
Na jedné stránce to pak ale záhadně zmizne. Tohle jsem pak moc nepochopila, jakoby se přepla styl psaní, jakoby se celkově něco změnilo. Cítila jsem se ochuzená o myšlenkové pochody, ty ozdravné procesy.
Krásně je tu ukázané, že matky jsou především ženy. Jsou to lidi. Jsou hrozně důležité pro děti, ale i pro sebe. Jenže kde dát tu hranici. Na začátek a přijít o sebe nebo na konec a tím pádem ovlivnit vnímání dalšího člověka?
Celým generacím chybí to základní. Chybí jim láska. Taková ta milá, tichá a přesto výmluvná. To obejmutí jen tak, ve středu. V pondělí nebo v pátek. Ráno nebo večer. A v tomto bodě si pak děti začínají všímat i sebe. Rozvíjet úctu sám k sobě skrze lásku rodičů. V tomhle mě ta Lenčina matka vyložene s.ala. Ale zase nevíme, že. Takže těžko soudit.
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
Sledujte nás:
