Pavel Stehlík
1985Narozen 14. 9. 1985 v Kolíně. Voják, praporčík, veterán z Afghánistánu. Autor knihy vzpomínek.
Nahlásit chybuPlukovník české armády Pavel Stehlík působil jako specialista na odhalování bomb a zdravotník na misi v Afghánistánu. Je autorem knihy „Do temnoty“, jež je jeho osobní výpovědí. Zde odhaluje své motivace a velké nadšení pro vstup do armády, ukazuje zde také svůj výcvik i půlroční působení na misi v Afghánistánu, která pro něj byla ukončena jeho těžkou nemocí. Tato kniha popisuje cestu chlapce, který se chtěl stát vojákem, až po dospělého muže, jenž se vojákem stal a nyní musí řešit někdy obtížné životní situace jak profesního rázu, tak osobního. Tato kniha velmi poutavým a napínavým způsobem příběh obyčejného muže, jenž se stal vojákem.
-
AntikvariátníDo temnoty : zpověď českého vojáka v Afghánistánu (Pavel Stehlík, 2014)Skladem
-
Já, voják v AfghánistánuNení skladem221 Kč
-
E-knihaE-kniha: Já, voják v AfghánistánuNení skladem189 Kč
Recenze knih autora
Poučné. Alarmující.
Název slibuje vzpomínky veteránů z Afghánistánu, ale ve skutečnosti je to jen jakési pofňuknutí autora nad tím, jak jsou veteráni strašně nedocenění. V knize, která je jen diplomovou prací s trochu hezčí obálkou, se dle svých slov snaží přiblížit osobu veterána "obyčejnému" občanovi, ale mám takový neodbytný pocit, že se mě celou dobu sp... číst celéíš snaží urazit. Nejednou na mě text působil dojmem, že autor a jeho zpovídaní kolegové pohrdají všemi, kdo nebyli na zahraniční misi, a tudíž nemají dostatek mozkové kapacity je pochopit. Nepomáhá ani fakt, že pan Stehlík sám o sobě mluví ve třetí osobě, což je jistě nutné pro diplomovou práci, ale nepochopitelné pro knihu, řekněme, populárně naučnou. Navíc, jestli čekáte na nějaké opravdové vzpomínky veteránů, nedočkáte se jich. Pan Stehlík čtenáře na začátku knihy naláká na to, kolik hodin rozhovorů s veterány natočil a na kolik normostran to přepsal, ale ve finále se čtenář dočká jen několika málo kratičkých citací, které mi někdy připadají vytržené z kontextu. Na druhou stranu je hezké, že se autor snaží používat cizí slova, ale bylo by ještě hezčí, kdyby se je naučil i správně napsat, stejně tak by mohl bezchybně opisovat i jména autorů, z jejichž děl čerpal (protože slovo "potencionál" fakt neexistuje, a ten novinář se jmenuje Evan Wright, nikoli Even, no a pak se taky nabíjí pouze zbraň, ale to by pan Stehlík měl vědět. Zkušenosti se oproti tomu nabývají, víme?). Mé rozhořčení došlo vrcholu přesně na straně 124. Tam si totiž pan Stehlík, který celou dobu v knize absolutně pohrdá svým rodným jazykem a není schopný dodržovat ani některá základní pravidla pravopisu, o překlepech ani nemluvě, dovoluje kritizovat překlady zahraniční beletrie! V tom okamžiku jsem musela knihu odložit, dočíst těch posledních pár stran jsem nedokázala.
Takže pane Stehlíku, vaše myšlenka není úplně k zahození, místy to bylo i zajímavé, ale zkuste ji uchopit jinak, lépe, a proboha živého, přizvěte si ke spolupráci člověka, který umí psát a umí česky. Díky.
Menší výtka je v občas... číst celéných překlepech, ale dá se to přežít. :)
Při čtení první části o výcviku jsem měl připraveno, jak knihu strhám za přílišné používání nesmyslných připodobnění (Stojím tam v tom hanáckým mumraji a přijdu si jako modřina na ženským lejtku). Ale buď to Pavel s přibývajícími stránkami omezil, nebo mě jeho vypravování tak strhlo, že jsem podobné technické n... číst celéedokonalosti už nevnímal.
V druhé třetině knihy, tedy o misi v Afghánistánu, tekl testosteron proudem. Kromě několika dojemných momentek o životě tamějších civilistů se člověk dozvěděl spoustu zajímavostí o pobytu na základně, častém povstaleckém bombardování raketami a konečně i něco o misích po okolí.
Poslední část se věnuje Pavlově nemoci a jeho boji s ní. Tady se v největší síle projevil přímý hovorový styl celé knihy. Co vám budu povídat, byl jsem z toho dost naměkko.
Pavel Stehlík je obrovskej borec. Díky téhle knize mám k němu a ostatním profesionálním vojákům mnohonásobně větší respekt, než dřív.

