Suzuki má talent, kterým oplývá jen málo (nejen) žánrových autorů. Jeho cit pro atmosféru a momentální psychologický obrázek postav je něco nevídaného a bez problému čistě na těchto dvou aspektech utáhne všechny zdejší povídky spojené skrze společný motiv Tokijského zálivu/vody. Jeho problém ovšem je, že má problémy s výstavbou po dějové stránce. Dobře polovina povídek působí jako první... číst celé nástřel něčeho, k čemu se později vrátí a dotáhne dokonce. Jenže nevrátil a nedotáhl. A tak jsou tu do prázdna vyznívající povídky či povídky utnuté v polovině. Jde sice o jasný záměr, ale takový, na který je těžké se naladit, protože to je na úrovni toho, jako kdybyste koukali na vynikající horror ze strašidelného domu s působivou atmosférou i postavami, na kterých se dá stavět a... A rázem by se ty postavy zvedli a prostě odešli, což by byl konec. Každopádně i tak Temné vody stojí za přečtení, především kvůli tomu zpočátku jmenovanému.