Až na tomto místě jsem si uvědomila, že jsem se dokonale začetla, ztratila pojem o čase a vůbec mi nevadí, že tu možná šlo kdysi o děsivé téma, ale autorka má neskutečný talent. Nebo to bylo tak, jak tady popisuje: „Pokud jsem nezavřela včas notebook, končilo to migrénou. Nesčetněkrát jsem se budila uprostřed noci a posadila se k počítači s hrnkem kouřící kávy. Prsty mi pak obvykle lét... číst celéaly po klávesnici a stránky se plnily, aniž bych se přitom cítila být nějak přítomna. Většinu času jsem si připadala spíš jako zvědavý čtenář než autorka. Od začátku mi však bylo – ohledně této knihy – jasné moje přání: Nechtěla jsem pouze odvyprávět poutavý příběh, který by nakrmil mysl čtenářů a čtenářek novými, úžasnými vysvětleními něčeho nevysvětlitelného. Chtěla jsem jít hlouběji a dotknou se příběhem jejich srdcí. Mým přáním bylo, aby tato kniha vytvořila most mezi fyzickou realitou a domovem naší duše.“ A všechno to se splnilo, naplnilo do posledního písmenka a pocitu. Devět dní nekonečna v sobě ukrývá poklad, který ale musí každý čtenář najít sám. U někoho bude v základní kostře celého příběhu, v detailu autorčina života, nebo ve slovech, která jí bude sdělovat její průvodce. Nebo v inspirativních návrzích, nápadech a cvičeních, díky kterým se lépe spojíme sami se sebou, nebo jen zjistíme, kde jsme od své duše zoufale odpojení. Někomu pomůže stránka první, někomu třicátá, někomu to všechno dojde až s posledními větami.