ou´ve changed, Mikami. Od Larssona se kolem ničeho nezvedl v ranku krimi v Británii takový humbuk jako právě kolem tohoto japonského fenoménu. Überbestseller na domácí půdě, hype na západě způsobený jednou oslavnou recenzí za druhou od erudovaných zdrojů a periodik, které lákají na "další velkou krimi věc s usazující pointou". A stěží hledat názornější příklad medvědí služby. Divák oček... číst celéávající strhující krimi thriller ve stylu skandinávského noiru či něčeho podobného se zákonitě spálí. Zvlášť když osudová pointa kolem ztracené dcery zůstane i po závěru nevyřčena mezi řádky (ovšem silně naznačena); zatímco ta kriminální vyjevení přeci jen dojde.
Jde totiž o bezmála sedmi set stránkový ploužák (což není míněno jako výtka) a ryzí procedurál do morku kostí, kde hraje prim proplouvání hlavní postavy (žádný detektiv, ale "styčný důstojník" pro komunikaci s médii) byrokratickými i vnitropolitickými půtkami uvnitř policie, více se řeší nátura japonské společnosti (ano, jde o "social mystery"), vytyčují se "eticko-zákonně-mravní" hranice mezi pozicemi policie/médií a někde ve třetím plánu se jen tak mimochodem odehrává i nějaká ta (ano, sama o sobě vynikající) krimi linie řešící letitý nevyřešený únos. Největší zádrhel je, že se to odehraje během jednoho týdne v rámci několika málo zasedaček/kanceláří/bytů, kdy se přes pět set stran do detailu řeší každá postava, krok i prohlášení. A v závěru to nabere z ničeho nic vražedné tempo, kdy se zapomene na mnohé předtím nakousnuté.